V těchto dnech vydává nakladatelství Práh pokračování příběhů veteránského autobusu a jeho přátel pod prostým názvem Nová dobrodružství pana Kolečka. O knížce jsme si povídali s jejich autorkou Michaelou Mlíčkovou Jelínkovou.
Jak byste v kostce shrnula, o čem jsou nové pohádky?
Jsou to příběhy veteránského autobusu, který se svými přáteli – panem Kolečkem a pejskem Šikulou – vyráží na výlety po známých i neznámých místech Prahy 6 a okolí. Kmotry knížky jsou Iva Janžurová a David Vávra – oba mají k tématům knihy vztah a moc hezky ji ocenili. Důležitou roli hrají krásné ilustrace Jana Laštovičky, které jsou navíc vtipné. Bez nich by kniha nebyla taková, jaká je.
První díl pohádek byl čtenářsky velmi úspěšný, držela jste se osvědčených postupů?
Ano, ale kalkul to nebyl. Prostě jsem pohádky opět testovala na svých dvou dětech a fungovaly stejné věci jako minule. Jen se změnila místa, kde se příběhy odehrávají, a také zápletky.
Co jsou ty věci, které u dětí pořád fungují?
Ptala jsem se nedávno staršího syna, proč se mu pohádky líbí. On řekl tři věci. Zaprvé, že se mu líbí, jak v každé kapitole objeví hrdinové nějaké nové, zajímavé místo. Zadruhé, že se v kapitole vždycky něco semele – a většinou nějaký průšvih. A zatřetí, že hrdinové pohádek problém vždycky vyřeší.
To je pohádková klasika.
Ano. Ale jak jsem říkala, děj pohádek nebývá idyla – někdy je to skutečně drama, například když autobusu cestou z kopce selžou brzdy nebo když panu Kolečkovi naroste na hlavě anténa. Ale vše dobře dopadne. V životě to tak sice vždycky není, ale v pohádkách by to tak být mělo. Kdy jindy než v dětství mají děti získat přesvědčení, že svět je dobré místo k životu, a naučit se mít naději? Pomůže jim to v životě překonávat těžkosti. Ostatně děti průšvihy milují, připomínají jim ty jejich. Nikdo není dokonalý. I to je poselství pohádek.
A co moto pohádek „Nejkouzelnější místa bývají ta nejbližší“?
To je také stěžejní myšlenka, stejně jako u prvního dílu. Skutečně věřím, že nejdůležitější věci v životě nejsou věci, nýbrž vztahy s blízkými lidmi a také vztah k místu, kde žijeme. A je jedno, jestli člověk bydlí v Praze, Zlíně, nebo Lucemburku. Dobrodružství čeká za rohem. Stačí nesedět doma a mít oči otevřené. Možná proto fungovaly pohádky tak dobře jak u Pražáků, tak u mimopražských, a dokonce i u krajanů v zahraničí.
Vy jste v zahraničí žila mnoho let, jak to jde dohromady s lokálními pohádkami?
Také jsem hodně cestovala, byla jsem na pěti kontinentech. Tím spíš si ale vážím toho, co máme doma. Tolik krásy tak blízko! Česko je nádherná, vlídná země, a Praha je pohádkově krásná. Ne náhodou se sem sjíždí celý svět. Ale i mimo centrum Prahy jsou kouzelná místa.
Myslíte Prahu 6?
Nejen tu, ale je pravda, že ji mám nejradši, mimo jiné proto, že tu už přes sedmnáct let žiju. Neobdivuji ale místa jen prvoplánově krásná, mám ráda i městskou divočinu a industriál. Fascinuje mě jak příroda, tak krásné stavby. Jsem bývalá průvodkyně a v současnosti spolupracuji s Centrem památek moderní architektury Muzea města Prahy, což posílilo můj vztah k architektuře, zejména moderní. V knize se to promítlo.
Jak jste vybírala místa pro své pohádky? Jsou tam i taková, která lidé neznají?
Pro mě je podstatné, jestli má místo kouzlo, genius loci. Některá místa a památky popsané v knížce jsou známé a významné celostátně. To je třeba případ letohrádku Hvězda. Jiná naopak mnoho lidí nezná, jako třeba mimořádně zajímavou Rothmayerovu vilu ve Střešovicích nebo unikátní rokli Housle a kouzelnou studánku v Lysolajích.
Skutečně máme v Praze kouzelnou studánku?
Ano, je to jediná studánka svého druhu v Praze, což vám potvrdí i Petr Ryska, známý pragensista, který knihu stejně jako první díl kontroloval z odborného hlediska. Vše, co se čtenáři v knize dozvědí o Praze a dalších místech, je pravda.
Takže na konci kapitol jsou opět naučné celostrany pro starší děti a rodiče?
Ano, celostrany čtivě a stručně vypichují nejzajímavější fakta vztahující se k dané kapitole. Minule tyto stránky ocenili i rodiče a prarodiče. A věřím, že i teď.
V minulém díle se autobus vydal jednou za hranice Prahy 6. Co tentokrát?
Za hranice své komfortní zóny, jak se dnes říká, se vydají hrdinové pohádek hned dvakrát – na pražskou Cibulku a do Kladna. Kapitoly se jmenují Jak potkali dráčka Cibuláčka respektive Výlet, který se zvrtnul. Tato kapitola se obzvláště líbila Ivě Janžurové, protože je inspirovaná výpravou za divadlem. Dobrodružnou výpravou samozřejmě.
Na obálce je tentokrát i postarší dáma. O koho jde?
To je vždy veselá paní Veselá, která už v prvním díle vedla opravnu s náhradními díly, což je pro veterána dost zásadní věc. Mnoho maminek mi psalo, že se jim líbí vztah mezi panem řidičem Kolečkem a paní Veselou a jestli bych ho nemohla rozvinout. Přišlo mi to jako dobrý nápad v duchu přísloví Láska kvete v každém věku. Vše se samozřejmě odehrává v mezích slušnosti. Kniha je pro děti od šesti let, ale vím, že ji čtou i mladší děti. Velkými fandy jsou také tatínci, které baví technické pasáže, i když nejsou dlouhé. Jeden tatínek, řidič autobusu, četl pohádky dokonce půlročnímu synovi! To je asi náš nejmladší čtenář.
Co chystáte dál? Můžeme se těšit na nějaké uvedení pohádek?
Během podzimu plánuji pořádat naučné zábavné procházky po stopách pana Kolečka a na webu a Facebooku pohádek publikovat různé aktuality, mimo jiné zábavné křížovky. Už v září by měl být na krásném místě slavnostní křest. Kdo chce vědět víc, nechť nás sleduje.
