Nedávno mne zaujal rozhovor s herečkou Chantal Poullain. Padla tam otázka, jak se vyrovnává se stářím. Proč je pro mladé novináře tak zajímavé ptát se právě na tohle?
Přiznejme si, že se ptají především žen. To je také nutné zdůraznit. Ale zase to není otázka, která by padala příliš často.
Pokud má dotyčná kulaté výročí, tak ale otázka tohoto typu padne často.
Ve společnosti, kde jsou ženy neustále posuzovány podle toho, jak vypadají, a kde je ideál krásy definován skrze mládí, je samozřejmě stárnutí žen vnímáno jako problém. Tento tlak může vést k tomu, že stáří je pro některé ženy něčím, s čím se musí bolestně vyrovnávat. Ale na druhou stranu tvářit se, že věk nehraje žádnou roli, to také nelze. Nese s sebou výzvy, nelze se domnívat, že člověk se cítí a vypadá stejně v osmdesáti jako ve dvaceti.
Tlak na to, abychom bojovali proti stáří, tady je. Mediálně i marketingově. Barvy na šediny, v šedesáti nebo v sedmdesáti vypadejte na třicet. Vy to nevnímáte?
Obecně v západní společnosti vládne strach ze smrti a ze stáří. Evokuje to naši představu, že náš život není nekonečný. Vytlačili jsme je do prostoru, který odmítáme vidět. To je jeden faktor. Ten druhý je pragmatický. Chceme, aby se lidé v sedmdesáti chovali stejně jako ve dvaceti, aby vypadali stejně jako ti mladí. Je to částečně důsledek i demografického stárnutí spojeného se zvyšujícím se počtem starších lidí ve společnosti. V takovéto konstelaci je obtížně udržitelná představa, že stáří je období, kdy se lidé mají stáhnout z veřejného života i z pracovního trhu. Pro ekonomiku stárnoucí společnosti je důležité, aby lidé vydrželi na trhu práce co nejdéle. Aby byli co nejdéle aktivní a nebyli zátěží pro zdravotní systém. Takže je tlak na to, aby i starší lidé pokračovali v životním stylu produktivního věku.
Ale jak s tím souvisí, že zprávou dne je, že zmatený senior vjel do protisměru? Znám zmatené dvacetileté, co vjeli do protisměru. U nich to ale nikdo nezdůrazní.
Je přitom zajímavé, že pod slovem senior se může v různých kontextech skrývat někdo jiný. Jednou je to člověk, kterému je šedesát, jindy člověk osmdesátiletý. Věk je v tuto chvíli zviditelňován, protože se zdá, že najednou zpráva nabývá na jiném obsahu. Když někdo vjede do protisměru, zajímavé je to, až k tomu přidáte obezličku o věku. Najednou je to zajímavá zpráva. Už to není jen zpráva o porušení dopravních předpisů.
Pro koho je to ale zajímavé? Pro autora? Proč to použil? Co a komu tím chce sdělit?
Nevím, jestli to na někoho směřuje, už to ale není sdělení jen o dopravních předpisech, ale o stáří. I když se o stáří nemluví, vytváří se tím sdělení, že senioři mohou být nebezpeční v dopravním provozu.
Statistiky však jasně dokládají, že nejvíc bourají mladí řidiči, senioři tvoří nízká procenta nebo promile. Je toto negativní zdůrazňování věku záležitost jen naší poměrně zrychlené doby?
Historické analýzy se přiklánějí spíš k tomu, že stáří nebylo vždy tak negativně vnímáno. Příběh moderní společnosti často hovoří o tom, že v devatenáctém století se pozice starších lidí změnila. Rozšířená rodina ztratila na svém původním významu, starší generace přestala bydlet s mladými, kteří se stěhovali za prací, rodina se atomizovala. Nejstarší rodinná generace ztratila roli pečujících, přestala se podílet na spolurozhodování a předávání generačních zkušeností. Industriální doba do výrazné míry oddělila prostor, který starší a mladší generace obývají. Už tehdy se tápalo, kde je místo pro starší lidi. Potýkáme se s tím dodnes. Bylo by ale naivní si představovat, že v tradiční společnosti nebylo stáří spojováno s negativními představami.
Mladočeši versus staročeši v české politice v 19. století?
Nový fenomén to není, to je pravda. Dnes je ale možná mezigenerační konflikt silnější. Obraz stáří, kterého si ostatní automaticky považují, jaký evokuje třeba Babička Boženy Němcové, je spíše naše současná romantizující představa. I v 19. století bývalo občas stáří devalvované a spojené s nějakým tím výsměchem. Co je vážnější, tehdy i nyní, je posuzování druhého člověka výhradně podle věku. Máme představu, že o dotyčném něco víme, když víme, kolik mu je.
Tvrzení mladý a blbý? Nebo starý a sklerotický?
Tak nějak. Rozklíčování povahy toho druhého na základě jeho věku. Ageismus nezahrnuje jen předsudky vůči seniorům. Stejně tak se týká i představ o tom, jací jsou mladí lidé. Jenže věk je jen dílčí informace.
Neprohloubila tyto problémy i globalizace, generace rozdělila ještě víc než průmyslová revoluce. Migranti, lidé stěhující se za prací na druhý konec světa. Rodinné soužití je rozpadlé.
Nejsem tak pesimistická. Mezigenerační setkávání, alespoň v Česku, pořád existuje. Mezigenerační závazky jsou v české společnosti stále silné. Například prarodiče se do péče v rodinách zapojují stále zásadním způsobem. Školky se dnes stavějí v blízkosti domů seniorů, děti vidí, že předmětem péče nejsou jen ony, ale i ti staří. Seniory už neschováváme za vysoké zdi.
Jak moc toto téma zajímá vaše studenty?
Zajímá. Nejsem si však jistá, zda to pro ně není tak trochu exotika. Nemyslím, že by si sami sebe představovali ve stáří.
Pokud se ptají, na co?
Na péči o seniory, na sociální politiku, na fungování institucí, které se o seniory starají. Také je zajímají mezigenerační vztahy, například rozvody seniorů, vztahy vnoučat a prarodičů.
Strážce streamu
