metro.cz

Počasí v Praze

10 °C / 22 °C

Čtvrtek, 23. září 2021. Svátek má Berta.

Další 2 fotografie v galerii
Jacob Erftemeijer | foto: Nova

Učím se teď být sám se sebou, říká herec Jacob Erftemeijer

  13:23
Netuctový, zapamatovatelný vzhled a exotické příjmení, které si nejdřív přehláskujete, než ho vyslovíte. Schválně – na kolikátý pokus ho teď přečtete správně: Jacob Erftemeijer. Ani zdaleka se nejedná o jediné profesní přednosti tohoto rodáka z nizozemského města Nijmegen.

O Jacobovi se jako o výrazném hereckém talentu mluví již od jeho studií na DAMU, divadelní diváci si ho našli dávno a po prvních opatrných krůčcích teď vtrhl vší silou i do obýváků diváků televizních. Už jste viděli kapitána Berana v nováckých Specialistech?

Jak vám Specialisté změnili život?
Přiznám se, že mi ho seriál ovlivnil ve velké míře. První měsíce jsem byl dost v šoku z toho, jak je natáčení psychicky i fyzicky náročné. Docházely mi síly a času na osobní život bylo najednou také zoufale málo. Nerad bych si ale stěžoval, šlo zkrátka o novou zkušenost. Teď už s tím umím lépe pracovat a neválcuje mě to tolik jako na začátku.

Přinesl vám seriál i nový pohled na práci policistů?
Jistým způsobem ano. Je zajímavé nahlédnout dovnitř, uvědomit si, kolik toho řeší a jak je jejich práce náročná. Přesto si myslím, že o té skutečné vím pořád jen pramálo…

Divadlo i televize

  • Narodil se v Nizozemském království. Otec je Holanďan, matka Češka. V jeho čtyřech letech se rodina přestěhovala do České republiky.
  • Vystudoval herectví na Pražské konzervatoři a následně na DAMU. Na divadelních inscenacích se podílí rovněž jako dramaturg, režisér, scénograf nebo autor hudby. 
  • Prošel několika scénami, například Divadlem na Vinohradech, Národním divadlem moravskoslezským, A studiem Rubín, Semaforem a zakotvil ve Švandově divadle. 
  • Zahrál si ve filmech Jan Palach a Balada o pilotovi, natočil seriály Specialisté, Sever, Einstein, Jak si nepodělat život, Život a doba soudce A. K.

Kolikrát točíte i v reálných prostředích, která s tématem zločinu bezprostředně souvisí. Jsou místa, kam se vám moc nechce?
Jedno konkrétní mě opravdu dost zasáhlo. A sice pitevna. Točíme pravidelně v pitevně Thomayerovy nemocnice a často jen chvíli před naším příjezdem ještě leží skuteční nebožtíci na pitevních stolech. Ten nepopsatelný zápach, který se v místnosti drží, je něco, na co se jen těžko zvyká. 

Váš Tomáš Beran je drsňák s vojenským drilem, u nás zatím pořád vzácný typ. Čím podle vás je, že tuzemští televizní kriminalisté po celá desetiletí byli spíš strejcové za stolem, jejichž největším fyzickým výkonem bylo vyškrábat se z pangejtu?
Netuším. Můžu se pouštět do úvah, že to mohlo být způsobeno tehdejším režimem nebo jen možnostmi natáčení, fantazií scenáristů, ale upřímně – odpověď neznám. Je snad dobře, že se to pomalu proměňuje a škála začíná být pestřejší.

Nejedná se o vaši první práci v tomto žánru, přesto – jak se vám hraje se zbraní? Musel jste si na ni zvykat?
Trochu ano. Ale například ve Švandově divadle hrajeme už několik let inscenaci Zabít Johnnyho Glendenninga, a tam se zbraní pracuji téměř celé představení. Pravda, o dost jinak, než jak s ní zachází kriminalista. Hodně mi v tom pomohl výcvik s kaskadéry, kterým jsem prošel v začátcích natáčení.

Přiznejte se, pral jste se jako kluk?
Popravdě téměř vůbec. Já se vždy přel spíš slovem.

Seriál Specialisté

Zažil jste v dětském kolektivu pocit kluka odjinud? Kolikrát k tomu stačí netypické příjmení…
Zažil. Ale téměř nikdy se to nedostalo za hranici, která by mě nějak silně poznamenala. Myslím, že jsem se s tím poměrně rychle naučil pracovat. A asi jsem měl i štěstí na své okolí. Věřím, že by to mohlo být o dost horší.

Když už jsme zmínili vaše příjmení, kolikrát denně ho musíte hláskovat? Zkomoleniny už asi ani nepočítáte, že?
Zkomolenin jsem už zažil opravdu hodně. Několikrát jsem se i nahlas zasmál. Snažím se to brát s nadhledem. Hláskování už se celkem eliminovalo.

V Nizozemsku jste sice žil pouze do čtyř let, ale říká se, že krev není voda, tak si pojďme projít pár zažitých stereotypů o Holanďanech. Tvrdí se o nich, že jsou extrémně spořiví. Řekl byste to i o sobě?
Nevím, jestli jsem dobrý vzorek, ale můžeme to zkusit. Například hned to spoření, něco takového bych o sobě rozhodně netvrdil. To je něco, čemu se naopak teprve učím.

Nejsou prý žádnými velkými gurmány. Ani vy ne?
Vůči tomu bych se rád ohradil. Že nejsou gurmány, to bych o Holanďanech neřekl. A o sobě už vůbec ne. Já sám se moc rád dobře najím a možná ještě raději vařím. Úplně nejraději pro někoho. Holanďani, které znám, to mají podobně. A mimochodem například na holandský sýr nedám dopustit.

Obdivujeme na nich svobodomyslnost a toleranci. Máte je v povaze?
Tady se asi se stereotypem shoduju. Jsou to pro mě jedny z nejdůležitějších aspektů. Těžce snáším nesvobodu a nespravedlnost. Těžko říct, jak moc se na tom podepsaly kořeny. Možná bych to tak měl, i kdyby jich nebylo.

Mluví se o nich jako o jednom z nejšťastnějších národů, se zdravým sebevědomím a zároveň s malým sklonem k depresím. Dostal jste tohle do vínku?
Zdravé sebevědomí nejspíš ano. Teda doufám, že to zdravé. Člověk může snadno působit arogantně nebo zkrátka arogantní být. A sklony k depresím, to je podle mě trochu jiná kategorie. Asi bych tyhle věci nutně nespojoval.

A pak je tu kolo. Proháněl jste se na něm už jako malý?
Ano, proháněl jsem se a proháním se dodnes. Můj otec v Holandsku například nikdy nevlastnil auto, zkrátka ho nepotřeboval. Byl jsem svědkem toho, že na kole se dá vynalézavým způsobem klidně přestěhovat celá domácnost, vézt bezpečně tři malé děti najednou a podobně. Asi i díky tomu jsem nadšenec pro pohyb po městě na kole, i když je to tady o hodně těžší. Sice se situace v Praze postupně zvedá, ale mohla by být o hodně lepší, co si budeme povídat.

Seriál Specialisté

Vedle herectví se věnujete také malování. Jeden váš obraz dokonce visí ve vašem domovském Švandově divadle. Nestresuje vás kolem něj téměř denně chodit?
Ano i ne. Malování má oproti divadlu svou konečnost, jakkoli bychom se určitě mohli bavit i o tom, jestli je někdy nějaký obraz skutečně dokončen. Například já sám s tím mívám problém. Mívám dojem, že na něm jde pořád pracovat, a prošvihnu moment, kdy jsem měl nejspíš skončit. Stále se učím rozpoznat, kdy přestat. Asi za tím je i potřeba vyvážit fakt, že divadlo je pomíjivé. U malování mi něco zůstává v rukou.

Jste mimo jiné spoluautorem a režisérem inscenace Kauza pražské kavárny. Jaký smysl má v současnosti politické divadlo?
Vznik téhle inscenace byl dost netypický. Šlo zejména o impulz od vedení divadla, konkrétně našeho ředitele Daniela Hrbka. Měl silnou potřebu se vyjádřit k tehdejší politické situaci, dané okolnosti však způsobily, že musel od zkoušení po několika týdnech odstoupit. Vznikla možnost, že bychom představení dozkoušeli jako kolektiv se mnou v čele, a tak se i stalo. Řekl bych, že z toho nakonec vznikla spíš sociologická, společenská satira než vysloveně politické představení. A to, myslím, smysl má. Mluvit spolu, bořit stereotypy a nálepky, kterým podle mě podléháme všichni.

V posledních týdnech nuceně prožíváte něco, co možná od konzervatoře neznáte – život bez jeviště a diváků. Jak byste tuto zkušenost prozatím popsal?
Je to zvláštní. Popravdě jsem něco takového ani trochu nečekal. Asi jako většinu mě ta situace nutí k zamyšlení. Učím se být sám se sebou. Být ze dne na den doma, bez divadla, bez natáčení. Obojí mi udává v životě řád, a najednou je to jen na mně. Což je asi pro mě zatím to nejtěžší. Začíná mi chybět nejen divadlo, ale i běžný kontakt s dalšími lidmi.

Přerušil zákaz provozování veřejných produkcí nějakou vaši rozdělanou novou divadelní práci?
Ano. Začali jsme dva týdny před zákazem zkoušet představení Adamova jablka v režii Jiřího Pokorného. Je to kus, na který jsem se opravdu těšil. Už dlouho předtím jsem znal předlohu a byl z ní od začátku nadšený. A také jsem chtěl zažít zkoušení s Jiřím. Mimochodem všem vřele doporučuji stejnojmenný dánský film Anderse Thomase Jensena. Původně jsme doufali, že se premiéra jen posune a bude ještě tuhle sezonu, ale už teď vím, že se zkoušení odkládá na příští jaro. Snad tou dobou už bude klid.

Kolikrát vás poslední dobou napadlo, zda byste dokázal bez divadla žít?
Otázka, co bych dělal místo divadla, mě pronásledovala už před tím, než nastala dnešní situace. Většinou mě napadala odpověď jako „práce se dřevem“. Například umět postavit pevný stůl. Něco, co bude lidem sloužit, o co se můžou opřít.

Co ve vašich očích o nás všech nastalá situace říká?
Velký dojem na mě dělá zejména sounáležitost, kterou všude vidím. To je něco, co by bylo hezké si uchovat i mimo krizové chvíle. Věřím, že na tuhle zkušenost jen tak nezapomeneme.

Komentáře

Hlavní zprávy

Komerční sdělení

Česká reprezentace amerického fotbalu se připravuje na zápas proti Rusku

vydáno 23. září 2021

Český tým nastoupí proti Rusku v Ústí nad Labem k zápasu o konečné pořadí Mistrovství Evropy. Turnaj se měl původně dohrát loni, ale kvůli koronaviru byly...  celý článek

Komerční sdělení

Jít s ní do postele na prvním rande? Pokud ano a mějte po ruce eJoy®.

vydáno 23. září 2021

Téma sexu na prvním rande je předmětem mnoha diskusí a neexistuje jen jeden správný názor. Na druhou stranu by si tuto možnost měli preventivně připustit...  celý článek

Plzeňský výrobce Škoda představil první dokončený elektrobus Škoda E’City.

vydáno 22. září 2021  19:10

Vozidlo je již v základních barvách nového jednotného stylu Pražské integrované dopravy. Dopravní podnik (DPP) jich má objednáno celkem čtrnáct. První...  celý článek

Komerční sdělení

Nejpřekládanější jazyky: S čím se překladatelé nejčastěji potýkají?

vydáno 22. září 2021

Ačkoliv se to tak na první pohled nemusí vůbec zdát, překladatelství je velmi náročná práce. Ať už se jedná o překlad z jakéhokoliv jazyka, vždy je třeba...  celý článek

Vaše fotky z Prahy