Šéf pražských revizorů Pavel Kurka se cítí od loňského roku neodmyslitelně spojen s deníkem Metro. Od své dcery se totiž dozvěděl, že se jeho rozhovor, který nám poskytl zhruba před rokem, stal vůbec nejčtenějším článkem na webu metro.cz za rok 2019. Vyrazili jsme proto opět do jeho kanceláře v ulici Na Bojišti, abychom se dozvěděli, jak se do života jeho kolegů promítly nové způsoby placení jízdného, desítky konfliktů s cestujícími i nedostatek řidičů v dopravním podniku.
„Revizorská profese lidi přitahuje. A není to jen v řadách široké veřejnosti. I v rámci dopravního podniku jsme měli vždycky své specifické postavení,“ říká pro deník Metro Kurka, kterého mohou Pražané občas potkávat i v terénu.
Pozice pražského revizora se v posledních měsících výrazně mění. Nemyslíte?
Já i mí kolegové to skutečně intenzivně vnímáme. Jednak je to dáno stále užší spoluprací s jinými dopravci, jako jsou například České dráhy. Regionální organizátor dopravy vozí cestující až do Kutné Hory či do Štětí. Pražská pásma zasahují až k Ústeckému kraji. Na straně druhé si pochvalujeme čerstvé zavedení možnosti zaplatit pokutu na místě kartou, protože je pak situace pro obě strany snadnější. Jen během prosince minulého roku jsme tímto způsobem vybrali na pokutách bezmála tři miliony korun.
Když cestuji v rámci pásem PID déle, kontrolují mě nejen revizoři, ale řada dalších kontrolorů. Kvalitu jejich práce si však už ohlídat nemůžete. Mrzí vás to?
Cestující se pochopitelně potkávají i s průvodčími či řidiči na příměstských autobusových linkách. Obecně jsem přesvědčen, že Praze integrace směrem do Středočeského kraje přináší hlavně výhody. Na druhou stranu sice jednotný odbavovací systém přináší řadu ulehčení, je však zároveň velmi komplikovaný. Naši kolegové z řad řidičů a průvodčích mnohdy bojují s omezeným výkonem svých palubních počítačů či terminálů určených pro kontrolu. Je pak otázka, zda je to dané nedostatkem pracovních sil, či jde o něco jiného. Každý pokrok s sebou nese problémy a je třeba si přiznat, že se nevyhnou ani nám revizorům.
Čtenáři si v poslední době všímají toho, že v MHD přibývá psů bez vodítek a náhubků. Je to trend?
Na tento problém skutečně narážíme, ale nemyslím, že je to příliš často. Reakce těch, které napomínáme, bývá většinou pozitivní. Spíše na nás zkoušejí věty typu: „Ale podívejte se na toho mého mazlíčka. Tomu to přece nemůžu udělat, dávat mu náhubek.“ Majitelé větších plemen mají téměř bez výjimky své psy řádně připraveny na cestování v MHD. Vybavuji si jen jednu nedávnou vyhrocenou situaci s velkým plemenem, ale tam sehrál u majitele roli požitý alkohol.
O potyčky nemají revizoři v hlavním městě nouzi. Kolik úrazů ve službě utrpěli za loňský rok?
Nevnímáme tu nějakou vzrůstající tendenci. Loni utrpěli naši kontroloři asi třicítku úrazů. Když si ale vezmete, že ročně zkontrolují ve zhruba 650 tisících vozech něco přes šest a půl milionu cestujících, je to nic. Konfliktů, které úrazem nekončí, je pochopitelně mnohem více. A úraz, když už je, bývá vždy na straně revizora, ne cestujícího. I proto pochopitelně nepodceňujeme kurzy psychologie a asertivity, které jsou u našich zaměstnanců velmi oblíbené.
Velkým tématem, které jsme spolu loni řešili, bylo zakázané pojídání v prostředcích hromadné dopravy. Rodí se u vás nějaké řešení tohoto problému?
Ano. Společně s magistrátem chystáme projekt takzvaných preventistů a asistentů v dopravě. Jejich činnost by se částečně týkala i jídla. Tito lidé, nějakou formou opticky odlišení od běžných cestujících, by se pohybovali převážně v centru a nerepresivně zakročovali proti těm, kteří by v MHD třeba překáželi s velkými batohy na zádech, jeli se psem bez vodítka v metru či při jízdě v jedné ruce drželi pizzu a ve druhé sklenici s pivem. Většinou by tito asistenti pokuty neukládali, spíše by cestující „vychovávali“.
Už máte vytipované konkrétní lokality a budou to podobní asistenti, jací nosili kufry cestujícím do schodů na Veleslavíně?
Ve hře je skutečně například Nádraží Veleslavín, kam směřují autobusy z letiště, ale také Hlavní nádraží nebo Muzeum. Tito preventisté by byli přednostně rekrutováni z řad zaměstnanců dopravního podniku a působili de facto jako profesionální asistenti v přepravě.
Sloužili by tito asistenti i nějakým konkrétním skupinám pražským obyvatelům?
Ano. Dopravní podnik se v poslední době hodně věnuje invalidům. Svědčí o tom nízkopodlažní tramvaje, nájezdové rampy v metru či speciální autobusová linka. Jsou tu však i osoby, které pomoc potřebují, ale mezi invalidy nepatří. Jde především o seniory, jež čeká daleká cesta po Praze, ale hůře se pohybují, nebo maminky se třemi dětmi, které musí na velký nákup. Pro tyto lidi chceme zřídit dispečink, kam si bude moct dotyčný 24 hodin předem zavolat a domluvit si vyzvednutí naším asistentem v přepravě. Ten by jej pak převezl odněkud někam a dohodli by se třeba také na cestě zpět.
Kdy konkrétně bychom mohli asistenty začít vídat v pražské MHD?
Rádi bychom s tím začali v létě. Už i proto, že v té době vrcholí turistická sezona. Také bychom se v té době chtěli začít intenzivněji věnovat společně s centrem sociálních služeb otázce bezdomovectví. I s lidmi bez domova v MHD totiž musíme začít něco dělat.
Stále platí, že narážíte na tytéž osoby, které již nemá cenu poxté pokutovat...
Ano. Určitě platí, že pokud revizor narazí při kontrole například v nočním autobusu mezi Počernicemi a Běchovicemi na bezdomovce, nesmí ho vyhodit na mráz. S odborníky chceme najít komplexnější formu.
Nějaké sociální programy se zkoušely i v minulosti. Velký pokrok však nepřinesly, nemyslíte?
Ano, tehdy se rozdávaly různé informační kartičky a lidé bez domova byli odváženi do ubytoven na přespání. Tehdy to nedopadlo bůhvíjak, ne však vinou revizorů. MHD není veřejná noclehárna. Na druhou stranu ne každý špinavě vyhlížející jedinec v tramvaji musí být nutně bezdomovec. Může to být dělník, který se vrací ze směny. Přepravní řád mu nenařizuje, aby se převlékl.
V rámci své profese denně prověřujete stížnosti na podřízené. Co je v poslední době nejčastějším tématem těchto výtek?
Stížnosti se hodně týkají platebních terminálů, kde si mohou cestující během jízdy v tramvaji zakoupit označenou jízdenku. Je to skvělá věc, ale pro revizora je obtížné určit, zda se cestující jal lístek kupovat ve chvíli, kdy kontrolora spatřil, nebo jen čekal ve frontě na automat. V tomto směru chyby na obou stranách vznikaly a vznikají. Je na nás, abychom tyto situace uměli řádně vyhodnocovat. Podle našich zkušeností může koupě lístku trvat klidně i dvě minuty.
Statistiky ukazují, že rapidně ubylo cestujících, kteří denně jezdí MHD a zároveň bez dokladu. Jsou tedy černí pasažéři většinou jen cizinci a dobrodruzi?
S nadsázkou se to tak dá říct. Asi nikdo nepochybujeme o tom, že pražská MHD je levná a zároveň jedna z nejkvalitnějších. Ve chvíli, kdy vás Lítačka vyjde za rok na méně než čtyři tisíce korun, není co řešit. Lidem to zkrátka za ten adrenalin nestojí a zbytek se buď bouří proti systému, nebo jde o cizince, kteří vědomě, či nevědomě chybují.
Dá se dělat profese revizora celý život?
Myslím, že ano, ale pro nejmladší lidi tu není příliš velká možnost dalšího postupu a růstu. Navíc mladší revizoři se často díky svému vzezření dostávají do konfliktu se staršími pány. Naše řady, tabulkově až 165 lidí, tvoří zkušení pracovníci, bývalí manažeři, ale i naše nejstarší zaměstnankyně. Ta oslavila tuším osmašedesáté narozeniny a oproti mladším kolegům není zdaleka s množstvím rozdaných pokut pozadu.
Strážce streamu
