Práce v hospici není pro každého, pohled na odcházejícího člověka je těžký. Co k této práci motivuje vás?
Odmala mne bavilo pomáhat, měla jsem velký vzor ve svojí babičce, která měla neuvěřitelně velké srdce, do kterého se vešel snad celý svět. Před více než deseti lety jsem do hospice začala docházet jako dobrovolník a velmi mne tato činnost naplňovala. Možná si někdo řekne, kdo jde dobrovolně k umírajícím lidem, ještě ve věku kolem 25 let, ale paradoxem je, že tady je tolik života a tolik chuti do života, že domů odcházíte nabiti neskutečnou energií, kterou do vás tito lidé vnesou. Je to práce, která dává smysl, a už to je přece velkou motivací.
Setkáváte se s nějakými mýty o tom, co hospic je, jak to v něm chodí? Samozřejmě ano, pořád je spousta lidí, kteří se nám vyhýbají obloukem, protože mají pocit, že pokud jen projdou okolo hospice, zemřou, a už vůbec nechápou, že zde chceme dobrovolně pracovat. Další takový zažitý mýtus je, že lidé mají umírat v nemocnici proto, aby jejich nemohoucnost neviděli jejich nejbližší, zvláště pak malé děti.
Rodiče tím asi chtějí své potomky chránit...
Já osobně jsem zastáncem toho, že i děti by měly mít možnost docházet za svými nejbližšími a že bychom je v tomto směru neměli separovat, a jak mnozí říkají, chránit před umíráním. Smrt tady byla, je a bude. Sama mám čtyřletou, velmi zvídavou holčičku, která za mnou do práce často chodí a dokonce chodí i mezi klienty do stacionáře, pomáhá mi odvážet klienty na pokoje, a pokud u nás zemře ten, s kým se několikrát takto viděla, otevřeně si o tom doma povídáme.
Kdo jsou vaši klienti? S čím k vám přicházejí?
Naší největší základnou zůstává lůžkové oddělení, kde pečujeme o nevyléčitelně nemocné klienty, v konečné fázi jejich onemocnění, s krátkou prognózou dožití. Péče je zajištěna jak ze zdravotního, tak z ošetřovatelského hlediska, ale samozřejmě i z lidského hlediska. Dále máme domácí hospic, kdy o nemocné pečuje rodina doma s naší zdravotní, sociální, psychologickou i spirituální podporou. Služba je dostupná 24 hodin denně. Disponujeme také osmi sociálními lůžky, takzvanou odlehčovací službou pobytovou, do které přijímáme klienty, kteří potřebují 24hodinovou péči a když si rodina potřebuje třeba jen odpočinout, jede na dovolenou, má plánovaný operační zákrok a podobně. Zde se nejedná o klienty, kterým zbývá pár měsíců života, ale může to být senior, který pouze potřebuje celodenní dohled.
Takže pomáháte i těm, kteří potřebují pomoc jen nárazově?
Ty, co potřebují jenom občasný dohled či dopomoc s hygienou, aktivizací nebo běžnými denními věcmi, přibíráme do pečovatelské či terénní odlehčovací služby, kde péče probíhá u klientů v jejich domácím prostředí. Provozujeme také půjčovnu kompenzačních pomůcek, tudíž jsme schopni zapůjčit například polohovací postele, chodítka a další různé potřebné věci pro usnadnění domácí péče.
Hospic podle pracovníků také posiluje mezilidské vztahy.
Co je na vaší práci to nejtěžší?
Bezmoc. Bezmoc je pro mě nejhorší slovo na světě. Vždycky a téměř ve všem v životě jde něco udělat, aby se všem dařilo lépe, v této zdravotní oblasti bohužel nemůžeme udělat víc, než že se snažíme zpříjemnit těch posledních pár chvil. Nejtěžší je vědomí, že i když moc chcete, klienty nevyléčíte, nemůžete.
A naopak, co vás na tom nejvíc těší?
Krásně se samozřejmě poslouchá pozitivní odezva od rodin. Dále je to profesionalita pracovníků v hospici, kde všichni mají srdce na tom správném místě. Mezi ně patří i naši dobrovolníci, kteří klientům rozdávají radost a pozitivní náladu, a já jim za celou jejich odvedenou práci moc děkuji. Ale nejvíc mě těší radost a jiskra v očích klientů, když jim můžeme ještě splnit nějaké přání. Vzpomínám na loňskou mikulášskou, kdy jsme chodili po jednotlivých pokojích, a přála bych všem zažít tu atmosféru, čistou radost a vděčnost za to, že mohli ještě naposledy vidět Mikuláše, čerta, anděla a mohli si s nimi zazpívat koledy.
Dokážete si od silných příběhů udržet odstup?
Jsem velmi emotivní člověk, už i teď se mi derou slzy do očí, když odpovídám a u toho vzpomínám. Je zvláštní se na chvíli zastavit a mít čas o všech a o všem takto přemýšlet a vše si utřídit. Takže mně osobně to zatím moc nejde, držet si ten pomyslný odstup, a stále se učím nacházet v těchto věcech rovnováhu a moc děkuji kolegům, rodině a přátelům, že se mnou stále mají trpělivost. Člověk si v tomto prostředí uvědomí spoustu věcí, že třeba jen to, že vás někdo poslouchá, pohladí, poděkuje, není samozřejmost.
Čeho se podle vás lidé na smrti nejvíce bojí?
Největší strach mají asi z bolesti. Bojí se, že to bude bolet nějak jinak. Další říkají, že nebyli v životě moc dobrými lidmi, a že se bojí, že skončí někde v pekle.
Může v sobě mít odchod na onen svět také něco hezkého?
U nás člověk nikdy neodchází sám, pokud si to nepřeje. Může u něj být samozřejmě rodina, ale pokud rodina není, nebo nemůže, vždy je s klientem někdo z našeho personálu.
Pomáháte i pozůstalým. Co pro ně děláte?
To je hodně individuální. Jsou rodiny, které se s tím chtějí vypořádat po svém a jsou rodiny, kterým pomáhá hodně mluvit. Odborně máme k dispozici psychologa, který je tu jak pro klienty, tak pro jejich rodiny. Dvakrát do roka také organizujeme vzpomínková setkání, kde se pozůstalí mohou potkat s jinými rodinami a sdílet tak své zkušenosti s personálem, který o jejich blízké pečoval. Je to vždy velmi krásné a nabité emocemi. V neposlední řadě jsme tu také my všichni, kteří se nabízíme k potřebnému naslouchání.
