Taková běžná, obyčejná věc. Žlutá, gumová, pískací kachnička do vany. Setkáváme se s ní hlavně v dětství, kdy se s nějakou takovou rácháme ve vaně, a později v dospělosti, když rácháme své ratolesti. Zkrátka taková obyčejná věc, která zdánlivě neskrývá žádné tajemství. Zdánlivě.
O opaku jsem se přesvědčil nedávno, tedy již v rodičovské pozici. Na chalupě, při koupání naší dvouleté dcery, jsme pro zvýšení atraktivity celé akce zapojili starou dobrou pískací kachničku. Stará opravdu byla, je otázka, jestli i dobrá. Když jsem chtěl dcerku žertovně skropit proudem vody, z útrob gumové hračky vybublalo nečekaně i pár kousků hnusného slizu, zřejmě plísně. Přitom jsem vůbec neměl v úmyslu ji plísnit! Nijak nezlobila. Vzal jsem kachničku z vany a začal ji podrobněji zkoumat s tím, že ji vyčistím. Pod jasným světlem se ukázalo, že těchto šedých plísňových ostrůvků je uvnitř pískátka celé souostroví. Z omylu, že bude stačit jedno pečlivé vypláchnutí, jsem byl rychle vyveden.
Sice s každým dalším průplachem vycházel ze zvířátka jeden odporný chumáč za druhým, ale při pohledu zvenčí šedivých ostrůvků moc neubývalo. Jenže co s tím? Nebudu nic předstírat: Za chvilku jsem to vzdal. Kachničku jsem vrátil zpátky na poličku a Anežce jsem místo toho do vany hodil lodičku, kterou jsem vyřezal z kůry. Což takhle na papíře vypadá hezky, ale v reálu je to kus takové pokroucené, okrouhané kostičky. Navíc nepíská. Na druhou stranu plave a není plesnivá. Těžko říct, jestli je to vítězství, nebo prohra. Rodičovství takto nejasných okamžiků přináší celou řadu.
Strážce streamu
