Rozhovor: Mateřství je stav permanentní pohotovosti, říká herečka Stryková

Vašemu synovi Jáchymovi jsou teprve tři měsíce, musela jste kvůli němu zvolnit pracovní tempo?
Ano, nehraju po večerech v­ divadlech a věnuju se synovi. Pauzu jsem si musela dát též od Ordinace v růžové zahradě, kde mě budou moci diváci vidět znovu až od září. Teď jen zkouším ve hře Patrika Hartla Hovory o štěstí mezi čtyřma očima, která bude mít sedmého července premiéru na Letní scéně Vyšehrad. Mateřská dovolená už mi skoro končí –­ měla jsem ji od ledna, kdy jsem Jáchyma teprve čekala, protože těhotná herečka nemůže hrát až do porodu.

V září se chcete kromě na obrazovku vrátit též na jevištní prkna. Kde vás budou moci diváci vidět?
Budu se vracet postupně do všech divadel, kde jsem hrála před mateřskou, tedy kromě METROpolitní scény divadla Studio DVA též do Divadla na Vinohradech, Violy, Ungeltu nebo do A-Studia Rubín.

Myslíte, že vás mateřství změnilo, co se týče výběru rolí, že byste některé dnes už třeba nepřijala?
Nepociťuji to tak. Člověk spíš víc zvažuje, do čeho bude investovat čas a do čeho ne, aby se mohl věnovat dítěti. Takže role zvažuji spíš z časových důvodů, ne že bych si nyní připadala starší nebo víc seriózní. Dítě je v­ mém životě veliká změna, ale není to tak, že se změnilo úplně vše, že třeba cítím, že bych nyní měla hrát už jen role hodných, charakterních maminek, aby dítě mělo pocit, že jeho maminka je ten nejhodnější člověk na světě. To určitě ne. Mateřství jsem přijala, jak přišlo. Nejsem z ­těch, kdo si jako dvanáctiletá hrála s panenkami, přebalovala je a ­později si myslela, že jediným smyslem mého života je mít rodinu. Když jsem byla mladší, nijak významně jsem po dítěti netoužila. O to větší překvapení pro mě bylo, že když se Jáchym narodil, zdálo se mi, že je to to nejvíc, co jsem v životě zažila, to nejkrásnější a nejsmysluplnější.

Teď tedy jezdíte s kočárem po Praze. Vnímáte ji jinak, je zde stále hodně bariér pro matky s dětmi či handicapované?
S kočárem se stále nedostanete bez potíží všude, i bezbariérových tramvají je málo. I­ proto jsem se zúčastnila akce Kočárky Prahou. Nevím, jestli něčemu pomůže, ale ráda bych, aby se radnice nad tímto problémem alespoň zamyslela. Dětí je teď v mém okolí opravdu hodně.

Pomáhají vám cizí lidé s­ kočárem do tramvaje?
Ano, ano, zatím jsem se nepotkala s neochotou, jenže někdy je situace opravdu těžká – ­do tramvaje se třeba vůbec nemusíte vejít.

Jaký máte vztah, pokud jde vašeho syna, k médiím, především k bulváru? Nebojíte se s Jáchymem chodit na veřejnost?
Ne, nebojím. Nejsem Leonardo DiCaprio, jsem malá herečka z malého státu... Opravdu se nebojím.

Mateřství bývá dost vysilující, vy jste nyní navíc zkoušela Hovory o štěstí. Jak jste to zvládla, nepadala na vás únava?
Vnímám, že jsem roztěkanější, často dost nevyspalá, postupně se učím sžít se s novou rolí maminky. Musím však říct, že mateřství je stav zvláštní vybuzenosti, stav permanentní pohotovosti a nasazení. Naštěstí mí herečtí kolegové i režisér Patrik Hartl byli ke mně velmi tolerantní, za což jim děkuji.