Vaše nové album se jmenuje Slzy. Co se za nimi skrývá?
Čistě za sebe musím říct, že je to hodně otevřené album, chápu ho jako svoji intimní zpověď. Ostatně nikdy jsem nedělala veselou, bezstarostnou muziku jen tak pro dobrou náladu. Představuje zase další fázi mého projevu. Hudebně je ovlivněné synth popem, s nímž jsem v podstatě začínala v osmdesátkách s kapelou Precedens. Ta deska vznikla úplnou náhodou, já ani o žádné nové nahrávce momentálně nepřemýšlela. Ale přišli za mnou muzikanti Richard Ulrych s Luďkem Fialou s tím, že dělají podobnou hudbu jako já a bavilo by je pro mě napsat nějaké písničky. Přivítala jsem je s nadšením, protože přesně trefili moji náladu i směr, kterým chci jít.
Jak se vlastně přihodí, že se Bára Basiková rozhodne připravit celé album s lidmi, s nimiž dosud nespolupracovala?
Musí mi nabídnout něco, co mě chytne, a musíme se lidsky i hudebně potkat. Což se nám s Richardem a následně i Luďkem podařilo. S Richardem jsem se seznámila před pěti lety, byla jsem na několika koncertech jeho kapely Nebezpečné známosti, a když mi přinesl první demáče, hned jsem dostala chuť na nich dělat. Zavřeli jsme se do zkušebny a postupně rozpracovávali jednotlivé nápady. Pak Richarda napadlo přizvat Luďka Fialu ze skupiny Decline. Luděk skládal pro Petra Muka, hrál s ním v kapele a pro mě se tak symbolicky uzavírá kruh. S Petrem jsme totiž byli velcí kamarádi, on má v mém životě nezastupitelné místo. A moje minulé album Belleville otextoval Honza Dvořák, Petrův dvorní textař. Takže i touto deskou jsem díky Luďkovi Petru Mukovi nablízku… Mám ráda, když mi někdo donese skladbu nebo text, na které můžu říct jednoznačné ano a nemusím nic měnit nebo dovysvětlovat.
Stalo se vám taky, že se nějaký autor vůbec nestrefil?
No jasně, mnohokrát. Zhruba tak před patnácti lety napadlo mé tehdejší vydavatelství, že se pokusíme zopakovat moje celkem kultovní album z devadesátých let, na které jsem tenkrát oslovila deset autorů různých hudebních žánrů, samá tehdejší esa, a každý mi napsal jednu písničku. Takže jsme opět rozhodili sítě, požádali asi dvacet současných muzikantů, ale sešly se nám takové nesmysly, že z celého nápadu nakonec nic nebylo. Ne že by byly všechny písničky špatné, to určitě ne, ale ani jedna mě neoslovila, vůbec mě nevystihovaly. I když mi je přinesli kolegové, jejichž hudbu jinak miluju a ráda chodím na jejich koncerty. O to víc si vážím nové desky, stejně jako té předešlé, kterou pro mě napsal Vašek Noid Bárta.
Kde se vůbec ve vás bere ta chuť pořád přicházet s něčím novým, zkoušet nové směry, nové autorské týmy…?
Já vám nevím. Tohle je můj celoživotní problém a devíza zároveň. Jsem si vědoma toho, že jsem díky tomu nezařaditelná, nemám jasnou značku. Když řeknu Kabát, hned víte, co si pod tím představit, co od nich čekat, a taky to na jejich deskách nebo koncertech dostanete. Kdežto já se nedržím nějaké linie, jednoho žánru. Jsem v tomhle magor, ale prostě si nemůžu pomoct, mě baví experimentovat, vymýšlet, hledat, potkávat různé lidi. Zase mám díky tomu obrovskou možnost koncertní prezentace. Zpívám se svou kapelou, stejně jako s klavíristou, s varhaníkem, s komorním triem, s bigbandy, filharmonií, symfoňáky, občas s Michalem Pavlíčkem nebo Martinem Němcem. Mám široký repertoár, s nímž vystupuju v klubech, v halách, na městských slavnostech, festivalech, v kostelech… Mně to takhle zkrátka vyhovuje.
Neriskujete tím, že se dostanete na scestí, že se prostě spletete?¨
To samozřejmě ano a taky jsem se párkrát v uvozovkách spletla. U každého projektu se mi může stát, že část stávajících fanoušků ztratím a nové jím nezískám. Kdykoli odbočuju z prošlapané cesty, hrozí, že někteří mí věrní odpadnou. Naštěstí je pořád dost těch, kteří mě doprovází, ať už je zavedu kamkoli. Děkuju jim za to. A noví třeba také přicházejí. Když jsme načas obnovili Stromboli, překvapilo mě, kolik na nás chodilo mladých lidí, kteří slavnou éru té kapely nezažili, naše jména jim musí zavánět archivem a já jsem pro ně ta paní, co zpívá v muzikálech. Teď na nás nechápavě zírali: „Ty jo, tohle je ta Basiková?!“ Na druhou stranu se mi stává, že mě zastaví paní a spustí: „Teda jako Johanka z Arku jste nezapomenutelná, třikrát jsme na vás byli, ale vaši desku doma nemáme jedinou.“ Já tohle neřeším. Jak říká klasik, vším, čím jsem byl, byl jsem rád.
Comeback Stromboli se velmi vydařil. Vyprodali jste O2 arenu, odjeli tři celorepubliková turné, vydali ceněnou desku. Bylo pro vás těžší souhlasit s oživením kapely, nebo ten dobře rozjetý návrat pak utnout?
Určitě dát Stromboli zase k ledu. Šlo o demokratické rozhodnutí, vyjadřovali jsme se k němu všichni. Loni jsme si řekli, že jsme objeli třikrát republiku i Slovensko, byli jsme všude, kde jsme mohli, a že už to stačilo. S ohledem na náš věk, co my víme, jestli se ještě někdy Stromboli sejdou. Nicméně přestat se má v nejlepším. Nic není trapnějšího než cpát se před lidi za hranicí svých sil a možností. Než působit na pódiu unaveně nebo zvadle, je lepší na ně už raději vůbec nelézt. Vím, že je těžké najít ten správný moment. Kdybyste mi v mých pětadvaceti letech řekl, že ještě v pětapadesáti budu zpívat, klepala bych si na hlavu. Protože tehdy mi všichni nad čtyřicet přišli senilní a mrtví.
Myslíte, že si budete umět přiznat, že nadešel váš čas k odchodu?
Doufám, že ten okamžik poznám, a taky doufám, že ještě dlouho nepřijde. Kdybych ho náhodou nepoznala sama, bezpečně mě na něj upozorní moje dcery. Máme spolu skvělý vztah a jsou v tomto ohledu ke mně nekompromisní. Jakmile získají pocit, že dělám nebo říkám něco, co se podle nich nehodí, dají mi to sežrat pěkně cynickým komentářem. Takže o zpětnou vazbu mám postaráno.
Nedávno rozvířily vody vaše odvážnější fotky stylizované dle ikonických snímků herečky Brigitte Bardot, které doprovázejí tento rozhovor. Co jste si o nich od dcer vyslechla?
Vody rozvířil bulvár, když jsme fotky vypustily s fotografkou Lenkou Hatašovou ven. No jo, tak lidi možná řešej, jestli mám stejný šunky jako Bardotka. Ale o to vůbec nejde, ty snímky vznikly k připravovanému recitálu, ve kterém budu zpívat písně téhle úžasné dámy, s níž mám stejné iniciály. Představíme ho na podzim… Holky se mě nejdřív zeptaly: „Mami, ty nevíš, kolik ti je?“ Nicméně pak zhodnotily, že teda dobrý. Snad pořád mám nějakou soudnost.
Musí vás dcery často upozorňovat, že jim danou historku neříkáte poprvé?
Naprosto jste se trefil. Oči v sloup a povzdech „Tohle už známe!“ jsou u nás docela časté. To je holt známka stárnutí. A bude hůř.
Než skutečně začne být „hůř“, nenapíšete autobiografii?
Ne, na to jsem líná. A ani nemám dost času.
Neříkejte, že vás to nikdy nenapadlo.
Ale jo, mockrát. Jeden knižní rozhovor se mnou už vyšel, i když od té doby zas uteklo hodně let… Nicméně říkám vám upřímně, že se mi do autobiografie nechce, nemám proč.
Tak si pojďme takovou knížku jenom představovat. Jak by se jmenovala poslední, ta nejaktuálnější kapitola?
Ta by se mohla jmenovat Štěstí ve hře.
A o čem by byla první?
Určitě bych nepsala jen o zpívání. Kariéra je samozřejmě pevnou součástí mého života, ale na druhou stranu pro mě není tím nejdůležitějším. Začala bych asi dětstvím, rodinou, hlavně tátou a velký prostor by patřil mým dětem.
Umíte muziku úplně odstřihnout?
Umím a taky jsem to párkrát v životě udělala. Dvakrát jsem si naplánovala dvouletou pauzu, odmítala jsem tehdy všechny nabídky. Byla jsem rozčarovaná z toho, kam se naše branže dostala, a tak jsem potřebovala najít nadhled, odpočinout si a znova se nadechnout. Dva roky utečou jako voda, to je nic. Pamatuju si, že když jsem poprvé otěhotněla, všichni se mě ptali, jestli tedy definitivně končím se zpíváním. V té době jsem prolomila bariéru, tenkrát nebylo moc běžné, aby zpěvačky měly děti. Říkalo se, že jim uteče práce, změní se jim hlas a další voloviny. Já byla první ve své generaci, mě pak následovaly všechny holky jako Lucka, Iveta, Leona, Ilona… Pro první cenu Gramy jsem si šla asi týden před porodem a spousta kolegů na mě koukala s nehraným soucitem. Do roka jsem se vrátila na pódia.
Zalitovala jste někdy zpětně nějaké odmítnuté nabídky?
Pár takových bylo. Teď si vzpomínám třeba na píseň Dívám se, dívám, k níž mi Petr Hapka s Michalem Horáčkem nabízeli nazpívat vokál. Nakonec ho vzala Lucka Bílá. Ne že bych si obou pánů nevážila, ale já v té době byla děsná rebelka, hrála jsem s hodně syrovou rockovou kapelou, poslouchala Soundgarden a přišlo mi, že se ta píseň neslučuje s mojí momentální tvorbou. Jak všichni víme, stal se z ní velký hit. Nebo jsem Michalu Pavlíčkovi odmítla muzikál Excalibur. Už si nepamatuju proč – možná jsem byla zrovna těhotná nebo zamilovaná nebo bůhví z jakého jiného důvodu. To mě pak moc mrzelo, protože ten muzikál byl úžasný, viděla jsem ho asi čtyřikrát. Nekývla jsem na různé nabídky, ale skutečně lituju spíš promarněných situací v soukromí – ne věcí, které jsem udělala, ale naopak těch, které jsem neudělala. Několik takových momentů v mém osobním životě je a dodneška mi chybí, zůstává mi po nich nějaký otazník nebo prázdno a já vím, že už to nikdy nenapravím, protože tu možnost jsem prostě prošvihla. Člověk by se tím ovšem neměl trápit donekonečna, občas chybuje každý.
Můžete mi na závěr říct, jaká bude vaše příští deska?
A jak to mám vědět?
Bára Basiková
|
