Vrátil jste se z Vídně, kde jste byl na světové premiéře symfonie Danube. Pro vídeňské filharmoniky ji napsal věhlasný americký autor muzikálu Carmen Frank Wildhorn. Setkal jste se s ním při té příležitosti? Jak v Americe rezonuje například válka v Evropě?
Válka tam téma pro hovory moc není. Energie a jejich ceny, tady jsme úplně někde jinde. Spousta lidí se vystěhovala z měst, aby byla z dosahu nemoci. A pak se nevrátili. Někde je zavřeno padesát šedesát procent obchodů a hospod. Čím dál od New Yorku, tím procento stoupá. Tím, jak tam ani za covidu nebyly žádné restrikce, ačkoli jeho průběh byl docela tvrdý, nebyly ani žádné náhrady nebo kompenzace. Takže dopad covidu byl hlavně vůči byznysu velmi tvrdý.
Dopady na muzikálový byznys byly značné?
Jednoznačně ano. Třeba v tom, že největší hity, které měli producenti připravené, dali k ledu. A ještě si je drží. Příliv premiér ve West Endu a na Broadwayi se hodně zpomalil.
Dobře. Drahé energie Ameriku nepálí. Vás jako ředitele muzikálové scény ale ano. Za kolik budete topit a svítit?
V loňském roce jsme za energie dali tři miliony korun, letos čekáme devět milionů. Uvidíme, kam se to vyvine příští rok, modlím se, aby ceny nerostly dramaticky dál.
Dá se v divadle šetřit? Herci zřejmě nebudou pobíhat po scéně v čelovkách a diváci si polínka do kamen taky nosit nebudou.
V divadle se šetřit dá, dokonce razantně. Je to ale stejné jako se zaoceánským parníkem. Ve chvíli, kdy otočím kormidlem, parník ještě nějakou dobu pojede, než zatočí. Takže když nyní začnu šetřit, první úsporný kus dostanu na repertoár za dva roky. Protože u každého představení musíte pracovat s velkým předstihem. Pokud je to zahraniční autor, dojednat licenci, udělat castingy, nazkoušet. Pokud je muzikál původní, trvá to ještě déle, někdo ho musí vymyslet a napsat. Na to letní prázdniny nestačí. Rok před premiérou musí být všechno hotové. Než ale vyměním celý repertoár z „drahého“ na „úsporný“, uběhne mnohem více času než dva roky.
Daly by se ceny vstupného nastavit tak, aby reagovaly i na budoucí vývoj?
To je strašný průšvih. Každé představení má svou ekonomiku, a když nečekaně vyrostou náklady, s úpravou vstupenek jsme vždy pozadu. Těžko mohu nyní zdražit vstupenky na výši, o které předpokládám, že nám pokryje vše, až se dozvíme nové ceny za energie. My prodáváme vstupenky půl roku dopředu. Takže když stanovíme cenu vstupenek na tři tisíce korun, je možné, že zaplatíme bez problémů stoupající ceny energií i za rok. Drobný problém vidím v tom, že si za tuto cenu vstupenku nikdo nekoupí. Ceny jsme zvedli začátkem roku, ale vstupenky na první pololetí již byly v prodeji. Takže se to vlastně týkalo až září. To znamená, že jsme devět měsíců hráli za staré ceny vstupenek, ale s novými cenami za energie.
Kde je hranice, kdy si divák řekne, že tohle už za vstupenku nedá?
Neumím to říct. Pro někoho je tisícovka už moc, pro jiného ne. Když dá čtyřčlenná rodina za vstupenky čtyři až pět tisíc, je to v každé rodině jinak vnímatelné. Zjišťujeme, že pro mnohé Nepražáky jsou nyní problémem náklady na cestu do Prahy. Jsou-li dál než ze středních Čech, rovnají se ceny benzinu nebo jízdenek ceně vstupného. Nejsou-li dokonce ještě dražší.
Můžete například ubrat světla, snížit jejich intenzitu? Místo čtyř boďáků nechat svítit jen jeden?
Před covidem náš rozpočet podporoval zřizovatel, tedy hlavní město Praha, přibližně z třiceti procent. Pokud by tato podpora skončila, trochu jsem žertoval, že v tu chvíli pošlu domů třicet procent personálu a účinkujících, třicet procent kulisáků, o třicet procent budeme redukovat světla a uřízneme třetinu kulis. Pak bychom mohli podle takového matematického modelu možná fungovat. To je ale absurdní představa. Každý kus má předem spočítané náklady a dohánět se to dá jen výší vstupného. Což nejde donekonečna. Zdá se, že v době krize redukovat nabídku je logické, ale nemusí to vždy být nejsprávnější cesta.
Co třeba méně zkoušet?
Ani to ne, ale k tomu dochází přirozenou cestou. Bohužel. Hodně lidí si v době covidu našlo další práci, aby se uživili, protože se dlouho nehrálo. Takže mají i jinou práci, většinou přes den, aby tady mohli večer hrát. Proto se musíme smířit s tím, že když jsou po prázdninách „oprašovačky“, je problém dát lidi dohromady, jsou přes den v práci.
Fotovoltaické panely na střeše a geotermální čerpadlo, to zřejmě také není řešení. Nebo ano?
Část nové budovy by se k tomu nabízela, má plochou střechu. Jenže zatím vedeme diskuse s památkáři a ti nikam nespěchají. Divadlo je ale velkoodběratelem elektřiny. Panely na střeše pokryjí možná provoz kanceláří a ohřev vody, ale obrovské energetické nápory během představení, ty fotovoltaika nepokryje.
Zaujal mě připravovaný muzikál Bodyguard s Hynkem Čermákem, Evou Burešovou, Terezou Maškovou a dalšími známými umělci. Nejsem znalec jeho kariéry, ale Hynek Čermák umí zpívat?
Tuhle otázku slýchávám často. Představení je podle slavného filmu s Kevinem Costnerem a Whitney Houston. Pokud si vzpomínáte, Costner i ve filmu předvádí, že neumí zpívat. To předvede i Hynek Čermák. Lidé ale moc nevědí, že dříve zpíval nejen v muzikálu, ale i v operetě. Vsadili jsem s Bodyguardem na skvělé obsazení a velkolepou show a předprodeje jsou famózní. Udělali jsme tedy pravý opak toho, co by velel ekonomický rozum. Místo abychom ubrali na výkonu, začínáme postupně zvyšovat. A můžu divákům slíbit, že toto je teprve začátek! Mohou se těšit na další atraktivní tituly. Tedy pokud nám zas osud nehodí další klacky pod nohy. Nejsou tedy v této době jen samé negativní zprávy, jsou i radosti. I když mám trochu obavy, že lidé utrácejí peníze za „poslední velkej mejdan“. Nezbývá než věřit, že se mýlím!