Zkušenosti sbírají na FDI International Arbitration Moot, tedy v oblasti mezinárodního investičního práva a mezinárodní arbitráže. O své zkušenosti se podělili tři z nich – Alice Nováková, Martin Rožka a Jan Dunděra, studenti pražské právnické fakulty.
Je složité dostat se do týmu, který fakultu reprezentuje?
Impulz vyšel od naší vedoucí Nikoly Kurkové Klímové z katedry mezinárodního práva. Ona celou soutěž na fakultě zaštiťuje. Protože navštěvujeme mezinárodní investiční arbitráž v rámci volitelných předmětů, dostali jsme možnost. Samozřejmě to vyžaduje aktivitu během roku při seminářích, ukázat zájem o problematiku.
Mohli byste neznalému čtenáři prozradit, v čem se soutěží?
Vše je z oblasti mezinárodní investiční arbitráže a každý rok se vždy stanoví nějaké téma. Ideální je, když se jedná o nové případy, na které v reálné praxi ještě neexistují řešení, jak se odborně říká rozhodčí nálezy. Takže není se čím inspirovat. Loni se téma týkalo důsledků sankcí na ochranu mezinárodních investic. Což je i v návaznosti na válku na Ukrajině více než aktuální. Každému soutěžícímu to dává prostor k hledání kreativních argumentů.
Martin s Honzou si z Indie odvezli cenné diplomy.
Kolik týmů se soutěží účastní a kde se konají?
Většinou v Evropě, ale už se to prosazuje i mimo ni. My jsme teď byli v Indii, příště se soutěž bude konat u sousedů v Německu. Co se týká počtu účastníků, letos jich bylo v indickém finále téměř padesát, v kvalifikaci předtím kolem sto padesáti. Některé země měly v soutěži víc týmů.
Jak to vypadá konkrétně? Simuluje se třeba opravdový tribunál, soudní síň?
Do určité míry to i prostředím připomíná skutečnou mezinárodní arbitráž. Důležité je, že každý tým ještě před samotnou soutěží musí vypracovat písemné memorandum k danému tématu, během samotné soutěže ho pak ústně obhajujeme. V rámci jednání jsme i v našem týmu rozděleni na dvojice, vyzkoušíme si obě strany, tedy žalované i žalující. Nejdeme ale proti sobě, ale vždy proti týmu z jiné země.
Vše se projednává v angličtině. V češtině by se asi „okecávalo“ snadněji...
Pravdou je, že právnická angličtina je složitá. V psané podobě to vyžaduje velkou preciznost, v mluvené už záleží i na zvolené argumentaci. Zajímavé možná je, že v soutěžích jsou úspěšnější studenti ze zemí, kde není angličtina rodným jazykem. Asi proto, že anglicky mluvící týmy to berou jako samozřejmost a spoléhají se na jazykové schopnosti. Ostatní musejí hledat co nejkreativnější řešení. Improvizace je důležitá. Musíte sledovat soupeře, hledat jeho slabé stránky. Máme třeba systém lístečků, kdy jeden z nás mluví, druhý hlídá časové limity a prostřednictvím lístečků upozorňuje, co by měl mluvčí dělat nebo konkrétně říct. Musíte ale počítat i s otázkami arbitrů, tedy „soudců“.
Jaký je systém takové soutěže? Každý s každým, nebo vyřazování?
Ze skupiny do čtvrtfinále, pak semifinále a finále. My jsme loni doplatili na to, že jsme sice měli ve skupině nejvíc bodů, ale nakonec rozhoduje počet vítězství ve skupině. V celkovém pořadí jsme skončili šestí. V loňském roce byli Honza s Martinem vyhodnoceni jako nejlepší mluvčí, předloni jsme měli jako Právnická fakulta Praha osmé nejlepší písemné podání za žalobce a desáté za žalovanou stranu.
Jsou rozdíly v tom, jak přistupují k soutěži jednotlivé národní týmy?
Jak jsme řekli, Američané nebo Angličané hřeší na angličtinu a přednes, protože je to jejich rodný jazyk. Východoevropané mají vystoupení víc namemorované. Ukrajinci a Rusové například neumějí tolik improvizovat. Indové zase umějí s fakty kouzlit, u nich musíte být ve střehu. Ze zkušeností z minulých let víme, že není dobré se před soutěží s jinými týmy příliš bavit, svěřovat se, neboť soupeř pak může použít vaše řešení.
Strážce streamu
