„Máme zvýšenou potřebu o smrti a jejich důsledcích mluvit. Do životů dětí téma vstupuje a vidíme to v běžných dětských hrách. Objevuje se v nich korona jako nositel smrti, zla, a děti se s tím vyrovnávají způsobem sobě vlastním. Například, že si nehrají na babu, ale na koronu. Je to myslím v pořádku, protože jde o zdravý způsob vyrovnání se s touto zátěží,“ říká terapeutka Sylvie Stretti, která přednáší na Karlově Univerzitě. Pracovala na Lince bezpečí, kde si uvědomila, že je v Česku velmi málo dostupná podpora dětí, kterým zemřel blízký člověk. Proto v roce 2016 založila Poradnu Vigvam sídlící v pražské Troji, která pomáhá rodinám projít touto nelehkou situací.
Jak můžeme poznat, kdy ještě s dětmi dobře zvládáme komunikaci o smrti a ztrátě, a kdy už by spíše pomohl terapeut?
Myslím, že na tuto situaci je možné se podívat dvěma perspektivami. Jedna je, jak moc je to přijatelné pro nás, jak moc dokážeme o zemřelém nejen mluvit, ale také poslouchat. Také záleží, jak zvládáme jejich otázky, které nejsou jen v té povznesené rovině, ale někdy i hodně zvědavé a naturalistické: co se děje s tělem v zemi, v krematoriu a podobně. Tyto dotazy nám bývají nepříjemné. Zvláště, jsme-li sami pozůstalými, tak na ně dvojnásob nemusíme mít náladu. Ale pro děti jsou jedním z mechanismů, jak smrt pochopit a přijmout. Druhá perspektiva je objektivní, v níž nám mohou pomoci další lidé, kteří jsou s dětmi v kontaktu pravidelně.
Snad každý rodič někdy uvažoval, jak na děti působí, když vidí zobrazení smrti v televizi. Jak děti chápou umírání zobrazené ve fikci typu seriálů a filmů?
Tam hodně záleží na tom, o jaký film, pohádku či seriál se jedná. Protože filmová tvorba, podobně jako knihy, může pomoci téma smrti dětem zprostředkovat a mluvit o něm. Zároveň u ní děti mohou i relativně bezpečně vnímat své prožívání a reakce, které téma přinese. Jedná se o jakousi projekci reálného světa, takže díky tomu nemusí být tolik nepřipraveni a zaskočeni, až se se smrtí blízkého potkají v reálném životě. Myslím, že je to především výzva a příležitost pro nás dospělé - můžeme s dětmi bezpečně mluvit o smrti v okamžiku, kdy nejsme sami smrtí zasaženi. Děti mohou skrze příběhy pochopit nezvratnost smrti a také přijmout fakt, že neexistuje dobrá a špatná reakce na smrt, ale že cokoliv zažíváme, je skutečné a správné, protože tak to prostě je.
Ve snaze mluvit s dětmi citlivě se často používají fráze jako babička nám odešla, tatínek usnul napořád a podobně. Je to vhodné?
Není to vhodné, a dokonce to může způsobit mnohem více problémů, než nás napadne. Protože když někdo odejde, může to také znamenat, že nás opustil. Třeba i, že se na nás vykašlal, a o tom smrt není. Není to vědomá zrada a opuštění blízkého, ale neměnný fakt, který do velké míry nemůžeme ovlivnit. Slovo odejít neobsahuje onu konečnost a neměnnost, protože, když někdo odejde, tak se může vrátit, ale u smrti to tak není.
A co informace o tom, co následuje po smrti, jak by se měly správně formulovat?
Tam neexistuje dobře a špatně. Co je, nebo není po smrti, je otázkou víry, stejně tak jako osobní víry každého člověka. Jedná se o důležitý fakt, protože způsob, jakému věříme my dospělí, předáváme dětem, a je to tak v pořádku. Až s nástupem puberty, rozvojem kritického myšlení a obdobím druhého vzdoru, přichází potřeba nalézt vlastní cestu. Pro ni je důležité být pevně ukotven v nějaké jistotě, kterou je výchozí víra rodiny.
Dá se obecně říct, v jakém věku je možné s mladým člověkem hovořit o smrti stejně otevřeně, jako s většinou dospělých?
Nedá, protože je mnoho faktorů, které to ovlivňují: věk, zralost dítěte, nastavení komunikace v rodině, nemalou roli hraje zkušenost. Protože je-li dítě vystaveno konfrontaci se smrtí ve velmi nízkém věku, tak v tomto ohledu prostě vyspěje dříve. To je v pořádku, protože ze zkušenosti se prostě člověk učí!
