Na jakém základě vás vybral režisér Robert Hloz pro roli agentky Em Trochinowské?
On je velký perfekcionista a viděl spoustu hereček nejen u nás, ale i v Německu či Rakousku, ale furt nebyl spokojený. Pak se rozhlížel i po oblastních divadlech. Pozvali mě tedy na casting a vyšlo to. Robert zkrátka potřeboval někoho, komu bude věřit, že když ten člověk drží zbraň, je opravdu jeho součástí. Že se nebojí a dokázal by vystřelit.
Při současné záplavě kriminálek už přece mnoho hereček umí střílet…
To je pravda, ale ne vždy jim to věříte. Já neříkám, že umím se zbraní. Střílela jsem jen párkrát na střelnici a je mi to vlastně nepříjemné. Jakákoli chyba může stát někoho život. Každopádně na castingu jsem dostala do ruky plastovou pistolku a měla jsem někoho ohrožovat a zpacifikovat. Při druhém kole už jsem mířila na kameru, říkala text a do toho mě jako střelili. Kdybyste dostal normálně ránu z pistole, tak vás to odhodí, ale tam na mě nikdo nemířil, takže jsem ten pohyb vytvářela uměle. Hodně jsme se u toho nasmáli. Ale asi jsem to i tak dělala dobře, když mě vybrali. Chtělo to odvahu obsadit neznámou herečku.
O čem je film Bod obnovy?
Je to sci-fi z roku 2041, což je poměrně blízká budoucnost. Lidé více zápasí s terorismem a migračními vlnami než v současnosti. Proto byla vynalezena technologie, která dokáže zachránit lidský život, pokud dotyčný zemřel násilnou smrtí – Bod obnovy. Ukládají se do něj vzpomínky, které si musí člověk zálohovat každých osmačtyřicet hodin, aby vše bylo použitelné. V případě nehody ho „opraví“ a vrátí mu paměť. Je to tedy i film o naději a pro mě o velké otázce, jestli vůbec má člověk na zasahování do osudů právo.
Vy sama byste takovou možnost přivítala?
Když jsem četla první scénáře, bylo to pro mě nepředstavitelné, ale natáčení se odkládalo a já se mezitím stala mámou. Vše se mi obrátilo. Kdyby se něco přihodilo, takovou technologii bych chtěla využít.
Ze seriálu Návštěvníci starého 40 let se už některé věci uskutečnily. Myslíte, že to tak bude i s Bodem obnovy?
Nevím, kdy přesně se to stane, ale myslím, že se to stát může. Pokrok jde neuvěřitelně rychle kupředu – a to my obyčejní lidé asi víme jen zlomek.
Jaký je obecně váš vztah k moderním technologiím?
Mám je hrozně ráda a obdivuji lidi, kteří je dokážou vynalézt a pracovat s nimi. Nestíhám se přizpůsobovat, ale nebojím se vše pomačkat a zkusit přijít na to, jak to funguje.
Jaké bylo natáčení s dcerou?
Bylo to psychicky i fyzicky těžké, ale můj partner, její tatínek, byl pořád s ní a byli se mnou denně na place. Točili jsme maximálně čtyři dny po sobě a pak bylo volno, zvládli jsme to. I díky celému týmu producenta Honzy Kallisty.
Natáčela jste po boku Matěje Hádka nebo Václava Neužila, jaká to byla spolupráce?
Určitě jsem se od nich dost učila, Matěj mi i hodně radil, když jsem potřebovala nebo ho o to poprosila. Jsou to profesionálové a skvělí lidé.
S oběma jste měla scénu, kdy jste ve rvačce, jak to šlo?
Rvačky jsme zkoušeli ještě nanečisto v Praze a myslím, že nám to ze začátku moc nešlo. Pak nám pomohli kaskadéři a ukázali nám, jak se to dělá. Později na place už to šlo dobře. Ale to je můj pohled, vše jsem se učila. Matěj a Vašek jsou profíci a už to znali.
Měla jste i část, kdy jste byla v pořádně studené vodě…
Jedna část se natáčela v bazénu pod vodou, tam jsem byla sama s potápěčem a voda byla sice špinavá, ale teplá. Pak jsme točili v takové tůňce v lesích. Byl podzim, počasí bylo dost nevlídné, já na sobě měla naštěstí neopren a kostým. Polévali mě horkou vodou, ale zároveň jsem cítila tu ledovou. Dlouho to netrvalo, třikrát jsme to natočili a šla jsem do tepla. I tak to byl zážitek.
První reakce od diváků už jste sbírali na festivalu v Karlových Varech. Jaké to bylo?
sem ráda, že jsem vše ustála, že jsem se dokázala na sebe celý film dívat v sále s tolika lidmi. Zároveň jsem tam měla rodinu, takže jsem byla nervózní. Reakce partnera byla překrásná, vše měl v očích. Recenze od lidí moc nečtu, protože v tom mám kus života a vzpomínek, radosti a bolesti a vždy to pro mě bude trochu jiné než pro diváky. Byli jsme také na festivalu v Uherském Hradišti, kde jsme měli po promítání diskusi, a to bylo hrozně příjemné.
Pustili jste se do sci-fi, které se u nás moc netočí. Může to přilákat i nové fanoušky?
Myslím, že je to velký krok pro Česko. Dali jsme tomu absolutní maximum. Jestli to bude nový začátek pro tento žánr u nás, tak paráda.
Zaujalo mě, že jste z Beskyd, nyní žijete v Plzni a chatu máte na Vysočině…
Chata je na půl cesty od Moravy, takový záchytný bod. Když přišel covid a pak válka na Ukrajině, chtěli jsme dát něco hmatatelného naší dceři, kde bychom mohli mít od všeho klid. Tak jsme se zamilovali do kusu krásné země na Vysočině. Zatím tam ale nemáme elektřinu ani pitnou vodu, takže je to občas dobrodružství, ale na dceři je vidět, jak svět přírody doslova hltá. A to je pro mě nejvíc.
PRAHA? AHA!
