Laskavost k druhým lidem je opravdu důležitá, říká režisér filmu Dvě slova jako klíč Dan Svátek

Jaké bylo natáčení v džungli s domorodým kmenem nebo s francouzskou hvězdou Pierrem Richardem, se v rozhovoru rozpovídal režisér Dan Svátek.

Váš nový film uvádíte také tak, že je volným pokračováním Úsměvů smutných mužů. Je to výhoda, nebo spíš závazek?
Je to závazek, ale ty knihy, kde je často hlavní postavou spisovatel či alter ego spisovatele Josefa Formánka, opravdu patří k sobě, tak to ani nešlo jinak. A i když byl spokojený s prvním filmem – jakým způsobem jsme jeho knihu převedli na plátno, tak jsem cítil o to větší odpovědnost, aby byl opět spokojený.

Zasahoval do scénáře?
To ne, ale velmi často byl na natáčení a říkal nám svůj názor. Jsme kamarádi, takže o všech věcech diskutujeme, ale velmi často máme podobný názor, takže to bylo o to jednodušší. Nicméně sám říká, že Dvě slova jako klíč je nejdůležitější kniha, jakou napsal, protože v ní je příběh, který sám prožil. Je také o jeho víře, což je samozřejmě tenký led, zvlášť u nás, ve velmi ateistické zemi, takže jsme na to museli jít opatrně a najít střední cestu, aby byla pro diváka pochopitelná.

V rámci natáčení jste hodně cestovali. Mimo jiné také na ostrov Siberut, kde jste natáčeli s kmenem Mentawaj. Jak se vám je povedlo přesvědčit k natáčení?
Mám takovou teorii, že jak tu kameru neznají a nevědí, jak přesně funguje, tak na to nemyslí a jsou přirození. Ale oni měli samozřejmě důvěru k Josefovi, který tam byl s námi, takže ta se přenesla i na nás. Bylo úžasné sledovat, jak ho vítají, když ho znovu po letech viděli, protože v době covidu nemohl přijet. Přes něj jsme jim vždycky vysvětlili, co chceme natáčet. Jsem ale úplně nadšený, jak to před kamerou zvládli, protože jsem z toho měl trochu obavy.

Co jste si z tohoto výletu odvezl vy konkrétně?
Pocit, že se tam musím vrátit. Také to, že toho člověk k životu potřebuje strašně málo. Oni třeba chodí skoro nazí, nejdůležitější je pro ně vztah k dětem či rodičům.

Důležitou součástí filmu je také japonská dvojice otec–dcera.
Úplně miluji styl japonského hraní, navíc Gen Sato i jeho filmová dcera Juki Iwasaki jsou pro mě velkým darem a byli neobyčejně stateční. Do Himálají, ve kterých se jejich postavy vyskytují, jsme cestovali v náročném covidovém období. Navíc na ta místa se dá doletět jenom částečně, pak musíte jet hodiny autem či to dojít pěšky. A oni všechno zvládli, nikdy si na nic nestěžovali a byli přesvědčeni o tom, že to prostě musí udělat a že to musí udělat dobře. Takže klobouk dolů před nimi.

Film se ale natáčel na mnoha místech po světě. Vyřizovat místní povolení asi nebylo všude snadné, ne?
Třeba v Indii jsme museli mít povolení od ministerstva kultury. Dokonce chtěli vidět a schválit scénář. Komunikovali jsme průběžně také s ambasádami a vedli to oficiální cestou. Na ostrov Siberut jsme jeli jenom já, herci, Josef a kameraman, který byl zároveň i zvukařem, ale třeba v Indii jsme si najali místní profesionální štáb. Indové jsou zvyklí točit velké filmy, takže tam to byla vlastně radost.

Už tím vším natáčením v zahraničí to bylo asi plné zážitků, že?
Ano, třeba na Siberutu je 32 druhů jedovatých hadů, a když v džungli sejdete z cesty, jak nám vysvětloval Josef, tak se můžete nabodnout na bambusy, tak to jsme byli trochu vyděšení. Ale zase, my ze štábu jsme byli zvyklí točit v nepohodlí, ne v takových koutech světa, ale můj obdiv patří hercům – Davidu Švehlíkovi a Ivanu Fraňkovi, jak to skvěle zvládli a neprotestovali. Smířili se s tím, že budeme všichni spát v jedné chýši i s mentawajským kmenem.

Ale nejen čeští herci museli být stateční, Francouz Pierre Richard vám řekl co, když jste mu vyjevil, že jeho postava mimo jiné uletí na židli s mnoha balonky?
On mi napoprvé celou tu roli kněze odmítl. Měl toho opravdu pracovně hodně, ale já jsem mu napsal dopis, ve kterém jsem ho fakt žádal, že je to mým velkým snem ho obsadit, tak nakonec svolil. Scéna se židlí a balonky se točila zvlášť, část v newyorském Central Parku a pak jsme točili ve Francii na neutrálním pozadí a dávali jsme záběry dohromady.

Jaké máte teď, když je vše hotovo, z filmu dojmy?
Že se nám snad povedlo sdělit to, co má Josef ve svých knihách – že laskavost k druhým lidem je opravdu důležitá a že by ten svět fungoval daleko lépe, kdyby to u každého tak bylo a každý začal u sebe. Lidi nám, když vycházejí z kina, říkají, že je to zasáhlo a že se alespoň pokusí být vlídnější.

Nejen u tohoto natáčení jste si dobrovolně zvolil velké nepohodlí. Plánujete teď nějaký klidnější projekt?
Párkrát už jsem na to téma žertoval, že jsme si během natáčení občas posteskli, proč Josef nenapsal něco, co se odehrává v jednom pokoji se dvěma lidmi. Ale ne, teď vážně, mě ty výzvy baví. To, co hledám pro další náměty, je něco, v čem exotika je. Třeba scénář, který byl napsaný podle knihy Doktorka z domu Trubačů. Jedná se o příběh lékařky Vlasty Kálalové, která ve dvacátých letech 20. století založila v Orientu první nemocnici. Což je velmi silný příběh, který končí za druhé světové války. A většina toho filmu se odehrává v Orientu, takže to také nebude jednoduché.

Spisovatele Josefa Formánka jste kdysi původně oslovil s tím, že chcete zfilmovat jeho knihu Mluviti pravdu. Vznikne někdy tedy i film podle této předlohy?
Měl by to být vlastně vrchol naší spolupráce a je to pořád náš sen – tento román zfilmovat. Pořád jej považuji za velmi silný a neobyčejný příběh, který bych natočit chtěl. Doufám, že k tomu brzo dojde.

PŘÁTELSTVÍ Josef Formánek a Dan Svátek se poznali před více než deseti lety. Navzájem se považují za blízké kamarády. Svátek vystudoval Vyšší odbornou školu filmovou ve Zlíně. Jeho absolventský snímek Soví řeka získal ocenění na mnoha festivalech. Za drama Úsměvy smutných mužů převzal v roce 2019 Cenu filmových fanoušků při udílení Českých lvů. Formánek spoluzaložil magazín Koktejl. Jako reportér procestoval desítky zemí. Jeho knižní debut nesl název Prsatý muž a zloděj příběhů. Bojoval se závislostí na alkoholu. Absolvoval léčení a o svých zkušenostech napsal knihu Úsměvy smutných mužů.