Tvůrci doufají, že i díky výkonu Mauréry a jejího hereckého kolegy Tomáše Töpfera snad tento příběh nebude zapomenut.
Ve filmu Muž, který stál v cestě hrajete druhou nejdůležitější postavu. Co rozhodlo, že jste přijala tuto nabídku?
Jednak to byl režisér filmu Petr Nikolaev, ale taky fakt, že jde o reálné postavy a události, které jsou součástí naší historie a měli bychom o nich vědět. Každý příklad hodný následování, každý projev statečnosti je důležitý a počítá se. V dnešní době jich je jako šafránu. O něčem mluvit, něco napsat, slíbit se dá cokoli, ale důležité je činy vidět a lidi podle nich hodnotit.
Ztvárnila jste silnou osobnost. Ženu, která přežila nejrůznější útrapy ze strany nacistů a později i komunistů. Co vás na ní zaujalo, o co jste se při stavění role opírala?
To, že to byla velmi inteligentní a silná žena, je jasné. Jednak z jejího prožitého života nejen před manželstvím s Františkem, když pak byla s ním, ale i po jeho smrti. Přežila ho o dvacet let! S režisérem jsme se u ní ale opírali o jakousi její hravost, spontánnost nebo „normálnost“, kterou jsme v jejím projevu našli na jednom videu z dobového týdeníku, kde manžela doprovázela na nějakou schůzi. To byl asi klíč.
Hrajete po boku Tomáš Töpfera, jak jste si jako partneři sedli?
Pan Töpfer je velmi příjemný pán a bylo pro mě potěšením s ním hrát.
Film se odehrává v roce 1968, kdy jste se také narodila. Jak tuto dobu vnímáte? Jak s vámi o ní mluvili vaši rodiče, když jste byla dítě?
Brala jsem to naše socialistické uspořádání jako jedinou možnou realitu. Jinou jsem nepoznala a neuměla si ji představit. Oba moji rodiče byli umělci a vytvořili mi krásné dětství. Stanování v Bulharsku u moře bylo perfektní… Když se mi pak pomalu otevíraly oči a začala jsem chápat souvislosti roku 1989, byla jsem ve třetím ročníku na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Na místě, kde se zrodila naše „něžná revoluce“. A tak jsem nějak přirozeně přeplavala do současnosti bez větších omezení. Rodiče jako zpěváci jezdili na Západ poměrně často. Sice za velmi ponižujících podmínek, ale byli schopní mě v dětství obklopit opravdu krásnými věcmi. Pamatuju si, že když jsem se jich ptala, jak to na tom Západě vlastně vypadá, odpověděli mi: Zuzi, víš, tam je už všechno hotové.
Točíte ráda dobové filmy? Jak se vám například líbily kostýmy a tehdejší líčení?
Ano! Dobovky mám velmi ráda, jakékoli. Móda nebo styl i té nejnižší společenské vrstvy v minulosti mi totiž přijde noblesnější než dnes. Vždycky plně důvěřuju dámám v maskérně a kostymérně a snažím se ztotožnit s jejich vizuální představou o postavě.
Film vstupuje za pár dní do kin. Jak vnímáte jeho přínos mladým generacím?
Mně připadá, že většina mladých jsou takzvaní „zakladatelé“. Všechno je potřeba udělat nově, mají pocit, že před nimi bylo všechno špatně, takže o to nemají velký zájem. Jen je bohužel pravdou, že národ, který nezná svoji historii, nemá budoucnost. A potom máme v parlamentu fašisty, za dveřmi zase Rusy a točíme se stále v kruhu. Takže šup do kina!
V posledních letech točíte velmi často v České republice. Proč myslíte, že po vás čeští producenti a režiséři „sahají“ až na Slovensko?
Nevím, musíte se zeptat jich. Snad abychom to měli všichni trochu pestřejší. Nebo jim možná Slovensko nepřipadá jako zahraničí.
Získala jste nominace na Českého lva za filmy Colette, Muž se zaječíma ušima nebo Učitelka. Natočila jste tady velmi úspěšné Matky, letos vás čeká ještě premiéra filmu Její tělo. Který z těch filmů vám přirostl k srdci?
Nejvíc zarezonovala Učitelka. To pro mě byla asi přelomová šťastná shoda okolností.
I čeští diváci vás mohli sledovat ve slovenských seriálech Iveta režiséra Jana Hřebejka nebo třeba Oteckovia. Mohou zajít na vaše koncerty. Co z toho si užíváte nejvíc?
Asi to, že jsem zase začala trochu zpívat, už mi to chybělo. Koncerty s názvem Levandulová, nejkrásnější písně HH (Hany Hegerové – pozn. redakce) si opravdu užívám. Jsem vděčná, že jsem byla do tohoto programu a výjimečné společnosti oslovena. Zpívat písně paní Hegerové je za odměnu.
Jste žena mnoha talentů a traduje se o vás, že i příjemné povahy...
Och, tak to děkuji za kompliment! Ano, uvědomuju si to a jsem za to velmi vděčná. Pomáhá a zavazuje mě to jen tehdy, když si uvědomím, že každý z nás žije v nejistotě, každý z nás žije s nějakou bolestí a s nikdy nekončící prací na sobě.
