Před několika dny jste se vrátil z východní Ukrajiny, předtím jste pomáhal v Sýrii, na území, které stále drží síly opoziční vůči vládci země Bašáru Asadovi. Jak těžká je tamní aktuální situace?
V severní Sýrii, na území, jež je o něco menší než jihočeský kraj, žije čtyři a půl milionu lidí a z nich čtyři miliony potřebují nějakou formu humanitární pomoci. Bezmála tři miliony lidí jsou uprchlíci z jiných částí Sýrie a dva miliony stále žijí v táborech pro vnitřní uprchlíky. Přesto se tomu všemu snaží přizpůsobit, například stany postupně mění za pevnější izolované unimobuňky nebo z tvárnic postupně staví zdi.
Nakolik tamní lidé vzhlíží k odchodu do sousedního Turecka či dále do Evropy? Jaké nástrahy na ně při případné cestě čekají?
Dostat se ze severozápadní Sýrie kamkoli jinam je pro obyčejného člověka téměř nemožné. Cestou k územím pod správou syrské vlády je frontová linie, kde se bojuje. Směrem do Turecka je vysoká přísně střežená zeď, pouze přiblížit se k ní může být smrtelně nebezpečné. Takže jsem nepotkal nikoho, kdo by o cestě do Evropy byť jen přemýšlel. Lidé se spíše zaměřují na to, jak si v této části Sýrie zajistit důstojný život. Těm nejzranitelnějším, jako jsou vdovy s mnoha dětmi nebo senioři, dáváme například elektronické potravinové poukázky a mnoho další pomoci.
Jak nesnadný život doléhá na ty nejmenší?
Každé dítě v Sýrii, kterému je méně než 12 let, vlastně nikdy nežilo v míru. Většina dětí navíc nikdy nepoznala domov a narodily se už v uprchlickém táboře. Byl jsem ve škole v uprchlickém táboře Atma, v jedné z mnoha, kterou naše organizace celou postavila, vybavila třídy, dala dětem brašny a školní pomůcky a platí učitelům mzdy. Děti, které nikdy do školy nechodily, se tu učí základy matematiky, čtení, psaní nebo angličtinu. Více než pět set kluků a holek díky ní má lepší naději na budoucnost. Když jsem odcházel, přišla za mnou sedmiletá holčička, nakreslila mi kytku a dala mi ji s tím, že moc děkuje. Byla opravdu vděčná, že může chodit do školy.
Ze Sýrie jste se začátkem prosince přesunul na Ukrajinu. Tu jste během války navštívil již popáté. Jak se proměňuje odhodlání tamních obyvatel? Vždycky mě znovu překvapí vůle Ukrajinců pomáhat vlastním lidem, protože Ukrajinci si pomáhají především sami. Lidé jsou po 21 měsících války unavení, ale odhodlání jim rozhodně nechybí.
Jak napadená země nahlíží na svou budoucnost?
Lidé, se kterými se bavím já, vědí, že to nebude jednoduché, protivník je totiž silný. Ale nevidí jinou možnost než bojovat a pokusit se okupované území získat zpět. Uvědomují si, že jakékoli příměří by v této chvíli okamžitě znamenalo ztrátu pětiny území, což je mimochodem území o velikosti Česka. A především vědí, že by to nic nevyřešilo, protože by to válku jen oddálilo. Mají prostě takovou historickou zkušenost, protože přesně to se stalo na východě země. Zároveň už mnoho lidí má v rodině někoho, kdo ve válce padl nebo byl zraněn, a logicky by se ptali, za co ti lidé vlastně bojovali.
Strážce streamu
