Jak vám šla výtvarná výchova?
Velmi špatně. Chtěla jsem kreslit víly a skřítky, ale za dob temného socialismu jsme kreslili pionýry, tanky, osvobození, Vítězný únor. Jednou si volali maminku do školy kvůli křižníku Aurora, který jsem nakreslila tak strašně, že to vypadalo jako provokace. Po gymnáziu jsem studovala dětskou ilustraci na výtvarné škole Václava Hollara, ale byla to klec na duše. Chtěli, abychom nepoužívali barvy, nekreslili přírodu, protože to je největší kýč. Museli jsme pořád vytvářet hnus a šeď. Po nějaké době jsem začala ke kreslení přistupovat s odporem, ze školy jsem odešla, udělala si státnice z angličtiny a věnovala se překladům. Několik let trvalo, než jsem se ke kreslení vrátila.
Co se ve vás zlomilo, že jste znovu začala kreslit?
Přestěhovala jsem se do krajiny svého dětství. Bylo to, jako kdybych našla nějaké svoje pastelky z dětství. Uvědomila jsem si, že kreslím kvůli sobě, a ne kvůli odborné kritice. Na začátku jsem měla pár výstav za rok, ale lidé nevěřili, že obrazy kreslím pastelkami. Chtěla jsem proto vyvrátit předsudky, že pastelky patří jen do mateřské školy a výtvarník by je používat neměl. Na Staroměstském náměstí jsem veřejně nakreslila velký obraz. Bylo mi vidět pod ruku, vysvětlovala jsem lidem techniku, fungování fantazie, jak mě obrazy napadají. Po prvním veřejném kreslení přišly nabídky na další obrazy, výstavu a rozjel se tak projekt Obhajoba pastelky. Nikdy bych nevěřila, že za 16 let nakreslím na veřejnosti přes 200 velkoformátových obrazů nejen v Česku, ale také v Holandsku, Francii nebo na Slovensku.
Čím podporujete svou fantazii?
Chodím do lesa. Příroda je medicína, ten největší umělec ze všech. Ať se děje ve světě cokoli, v lese je všechno v pořádku. Dnešní doba je vizuálním terorem, jsme neustále zahlcení sociálními sítěmi, obrázky, filmy, vše je dovedeno k dokonalosti a nezbývá prostor ke snění a domýšlení. Nejlepší je proto digitální detox, pobyt v přírodě, udělat si úklid vnitřního světa, dát prostor pocitům, které se schovávají v koutě, aby se mohly rozvinout a něco nám sdělit. Tím se vytvoří prostor pro fantazii.
Ovlivňuje současné dění vaši tvorbu?
Kreativitu naštěstí ne, naopak je to můj zdroj síly, který mě posiluje a pomáhá současnou dobu přečkat. Ale mám špatné spaní. Naše generace žila mediálně druhou světovou válkou a jadernými výbuchy, cvičili jsme hod granátem na cíl, kontrolovali plynové masky. Mívala jsem z toho noční můry, které se mi nečekaně vrátily.
Co na vaše obrazy říkají kritikové?
Znalci mají ze slova pastelka osypky, považují je za dětskou hračku. Dostala jsem od nich třeba legrační nálepku infantilní naturalismus. O začátcích mé práce byl dokonce natočený dokument, ale nebyl odvysílán, protože byl shledán příliš pozitivním. Žádné trauma, kvůli kterému bych se přes pastelky nepřenesla, jsem bohudík neprožila. Myslím, že kritika mého díla je často nezasloužená, lidé do ní motají vlastní neštěstí a snaží se sundat něco, co uspělo. To, že mám 13 let galerii v centru Prahy, není pro každého důkaz úspěchu.
Inspirujete své fanoušky k návratu k malování?
Ano, to je to nejkrásnější. Když mě vidí kreslit na veřejnosti, vzpomenou si, že mají doma spoustu pastelek, které nepoužívají nebo si je vypůjčí od dětí. Kresba a obecně tvůrčí činnost nás vrací do těch nejkrásnějších momentů, které dělají člověka člověkem. S chutí něco vytvořit se vrací i radost ze života. Často se už na základní škole setkáme s negativním zážitkem, který kreslení znechutí, třeba paní učitelka, která roztrhá obrázek, protože si ho představovala jinak. Těm, co si kreativitu nechali v nějakém křehkém období vzít, radím vrátit se před zážitek, kvůli kterému se to stalo.
Co byste poradila začínajícím umělcům?
Je důležité mít vizi, nápad, naučit se techniku a zjistit, jak svůj záměr naplnit. Neposlouchat příliš hlasy zvenčí, nenechat si svou vizi vzít ani poškodit. Důležitá je pokora, aby člověk nebyl moc pyšný na to, učit se techniku a neustále se zlepšovat. Zvládnutí řemesla je důležité i u abstrakce a přináší větší svobodu a vědění, jak dokonale ztvárnit svou vizi. Když je nám dána ona vize, dostáváme s ní také odolnost, která zajistí, že všechny překážky na své cestě zvládneme.
V čem je vaše technika výjimečná?
Kresba bývá vnímaná jako linie, ale já kreslím v ploše, vytvářím vrstvy. Připravuji si před začátkem nejrůznější struktury, třeba hvězdy, takže když je obraz hotový, vypadá jako malba. Není to jen jeden tah barevnou tužkou, ale plocha vytvořená z mnoha pastelek.
Barevný svět fantazie Marie Brožové
|
