Jak probíhalo nahrávání desky, kdy jste poprvé měla k sobě celou kapelu?
Bylo to zdlouhavé. Na to, že většina písniček už byla téměř hotová před rokem a půl, tak to pak na můj vkus trvalo docela dlouho, než jsme vše dotáhli. Kluci z kapely žijí někteří v Ostravě, částečně jsme v Praze a producent Ondřej Turták se přestěhoval do Jablonce nad Nisou. To jsou tři různá místa a sedm lidí, kteří museli sladit své životy, aby to nahráli, což zabralo víc času, než jsem si myslela. Na druhou stranu, i když jsem byla ke konci otrávená z toho, jak vše trvá, je všechno, jak má být. Některé písně stihly dozrát do podob, ze kterých jsem nadšená.
Nové album je bohatší nástrojově a znovu pestré v polohách písní. V čem je jiné?
Stejné jsou desky v tom, jak se na nich prolínají žánry. Děje se to záměrně, ráda se pouštím, kudy mě to zrovna zavede. Hrozně nerada bych přišla o tvůrčí svobodu, zvlášť se skupinou, která je schopná zahrát cokoliv. Jiná je nová deska právě v tom, že ji obohatila kapela. Když jsem dodělala písničku, tak jsem s ní nešla za Ondrou, ale právě za klukama z kapely. Týden jsme strávili na chalupě v Beskydech a každou píseň obhlíželi ze všech stran. Každý člen do ní přidal svou emoci, což se u první desky nedělo. To jsem byla jen já a Ondra.
Když se nahrávání protahovalo, ještě jste třeba přepisovala nebo dopisovala texty?
Moc ne, protože když si nejsem textem jistá, tak ho tam nedám, než abych něco vypustila ven, a přitom to tam nechtěla mít. Ale když třeba nemám hotovou druhou sloku, tak prozatím opakuji první, aby se mohlo na písničce dál pracovat a později slova dopisuji. Až když jsem si opět jistá, tak to celé pustím klukům. Takhle jsme dopisovala ještě před pár týdny sloku do písničky Budu tu.
Slyšel jsem, že jste polovinu textů napsala za měsíc…
Na začátku roku 2022 jsem měla hotové asi jenom dva texty. Neměla jsem moc hezké období v životě a nedokázala jsem nic napsat. Pak někdy v červnu přišlo uvolnění, kdy mi začalo být zase dobře, tak jsem ze sebe vše vypsala a vzniklo dalších šest písní.
Našel jsem si náš rozhovor, který jsme dělali před vydáním první desky. Tehdy jste říkala, že jste vybírala z několika desítek textů. Bylo to teď tedy jiné?
Také jsem vybírala, protože mám zase spoustu rozepsaných věcí. Nemám jich sto, jako před první deskou, ale třeba dvacet. Také už mám dvě další hotové písničky, jen se nám nehodily na album Plamen. Budeme s nimi ale doufám pracovat, pokud tedy nezestárnou.
Také jste před těmi třemi lety uvedla, že píseň Divoká je představa, jak byste chtěla žít. Už jste divoká?
Myslím, že to souvisí s věkem, se zkušenostmi a sebevědomím, které jsem získala za těch pár let i díky kapele. Protože s nimi na pódiu se člověk cítí dobře. Dá se to pojmenovat jako divokost, plamen nebo jinak, na tom nezáleží. Pro mě je to nějaká síla, kterou v sobě nyní cítím.
Píseň Poprvé ve mně zanechala zvláštní emoce, kdy je melodie hrozně veselá, ale text nemusí možná na každého působit podobně…
Já ji miluji. Uvědomuji si, že pro někoho to může být smutná písnička, ale pro mě je nejšťastnější na desce. Dodnes si pamatuji moment, kdy jsem ji psala v autě a byla jsem šťastná, že je mi dobře.
Jak vznikla spolupráce s hosty – Milanem Caisem a Štěpánem Kozubem? S Milanem jsme kamarádi. Kdysi jsme se někde potkali, jemu se líbila moje deska a mně se zase líbí, co dělají kluci z Tata Bojs už dlouhá léta. Navíc zbožňuji Milanův hlas. Pak jsem napsala píseň Nový dům, která je celá v mužském rodě, protože pro mě je o Bohu. Napsala jsem ji v době, kdy jsem měla pocit, že nad sebou potřebuji něco mít a vyšlo mi to automaticky v mužském rodě. Když jsme píseň nahrávali, tak jsem si říkala, že je to zvláštní a pořád slyšela v pozadí nějaký hlas. Přemýšlela jsem, jaký hlas by tomu dal teplo a bezpečí, které v písni mám, a napadl mě Milan. Co se týče Štěpána Kozuba, já jsem se s jeho muzikou dlouho míjela. Jednou jsme hráli v Karlových Varech a zrovna tam vystupoval Štěpán s Jirkou Krhutem a ten koncert byl tak vtipný a krásný, jak dokážou své až divadelní písně hezky propojit s humorem, že se mi začala jejich tvorba hrozně líbit. Potom jsem napsala Znamení, které je pro mě na hraně dramatu, proto jsem ji poslala Štěpánovi, on souhlasil.
Vy jste zpívala na mikrofon z roku 1930. Jaké to bylo?
U Ondry v domě v Jablonci, kde má malé studio, stál ten docela velký mikrofon. A vtipné bylo, že v určité momenty chytal různá rádia. Já jsem zpívala třeba tichou něžnou píseň, kde záleží na každém písmenku a do toho jsem slyšela: Vyhrajte nový vůz! Takže jsme řešili, co s tím. Někdo poradil zabalit mikrofon na určitých místech alobalem.
Je pro vás druhá deska určitý milník, že už byste měla na scéně obstát? Cítíte tlak?
Myslím, že je to jeden z důvodů, proč jsem dlouho po prvním albu nemohla psát. Řekla jsem si, tady je sedm let mého života v jedenácti písničkách a co teď? Chtělo to čas a pak vše jelo. Už jsem nepřemýšlela, jak to kdo přijme. Už se člověk nerozhlíží, prostě jede po skluzavce a snaží se dojet dolů. Neřeší, jestli kolem létají draci nebo prší. Buď jsou pak písničky dobré, nebo ne.
To se teď asi nejlépe ukáže na turné, na které brzy vyrazíte. Fanoušci, co vás znají, půjdou najisto, ale na co byste přilákala nové posluchače?
Nám se děje krásná věc, kterou si přeje snad každý muzikant. Když jednou na náš koncert lidé přijdou, dorazí znovu a vezmou s sebou kamarády. To je nádherné. I proto se podařilo vyprodat první vystoupení v Lucerna Music Baru a druhé se také prodává dobře. Noví posluchači se můžou těšit na fantastickou kapelu a lidé, co nás znají, na nové hosty. Myslím, že to je hlavně vtipný a intenzivně emoční večer. Nejen pro nás.
Chtěl bych se ještě vrátit do minulého roku, který byl pro vás turbulentní…
To ano. Já jsem ho začala létáním v Kostarice, kde jsem se vzpamatovávala ze smrti dědečka. Pak jsem se vrátila a brzy jsem vystoupila na inauguraci prezidenta Petra Pavla. No a potom už začaly naplno koncerty. Jezdila jsem s Jelenem i se svojí kapelou a do toho jsme nahrávali desku. Navíc jsem si naordinovala, že budu víc odpočívat. Vždy jsem si v kalendáři našla čtyřdenní bloky, kdy jsem odmítala odepisovat na maily a zvedat telefony. I natáčení klipu k písni Plamen byl zážitek. Vystoupila jsem z komfortní zóny, kdy jsem předtím chodila na taneční tréninky, což bylo náročné.
Na závěr přišla v prosinci dvě vystoupení v O2 areně. Krásné zakončení, že?
Zajímavé je, že já v tom nedělám rozdíly. Pro mě byl stejně důležitý koncert v Lucerna Music Baru na jaře jako O2 arena v prosinci. Strašně si vážím toho, že můžu dělat takovou práci. Jsem vděčná, že mi někdo nabídl zahrát si na akci Vánoce v O2 areně. Ta druhá s Jelenem byla emotivní, protože najednou všude napadl sníh a zastavila se doprava. Mně rodina ráno napsala, že nikdo nemůže přijet a já tři hodiny brečela. Bylo to dramatické, ale nakonec všichni přijeli a já byla šťastná. Byla to velká oslava společných deseti let s Jelenem.
To druhé vystoupení ve zmíněné hale bylo také dramatické. Protože ten den se stala ta tragédie na Filozofické fakultě UK. Jak jste se rozhodovali, jestli vůbec hrát?
My jsme se o tom dozvěděli trochu se zpožděním, protože jsme měli generálky. Zastavili jsme zkoušení a měli půlhodinovou poradu. Jak muzikanti, tak zástupci sboru, dirigent, lidé z O2 areny a řešili jsme, jak se k tomu postavit. Všichni řekli, že pochopí, když někdo z nás nebude chtít vystoupit. Spousta lidí už dorazila do Prahy nebo byli na cestě. Zvažovali jsme, jestli je nechat napospas ve městě, nebo je naopak vzít dovnitř do bezpečí. Probírali jsme to i z morálního hlediska. Nakonec jsme se shodli, že koncert odehrajeme s respektem a úctou, ale že je to lepší, než lidi poslat pryč. Myslím, že se to povedlo a o dvě hodiny jsme posunuli realitu světa venku.
