Válka s Polskem. Sedm dní, které otřásly Karvinou, Třincem i Bohumínem

Sotva oschla krev první světové války, už se prolévala nová. Česko-polským Těšínskem se během sedmi dnů přehnal konflikt, díky němuž dnes v Bohumíně, Karviné, Jablunkově nebo Třinci mluvíme česky.

Překreslování může začít!
Rozpad Rakouska-Uherska koncem října 1918 byl neopakovatelnou šancí na překreslení hranic. A Československo drží vysoké karty – Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš si udělali v Paříži, kde během války v exilu působili, zvučná jména. Ostatně i díky nim Československo v prvních dnech republiky odvrátilo ambice sudetských Němců na odtržení příhraničních provincií. Záhy se ovšem objevil problém další – s Poláky a jejich ambicemi na lukrativní území Těšínského knížectví.

Drahocenné uhlí i železnice
Těšínsko se rozprostírá od Frýdku-Místku a přes Třinec sahá až do hloubi Polska, k městu Bílsko-Bělá. Území je sice historicky české, získané králem Janem Lucemburským v roce 1327, etnicky však bylo v roce 1918 z poloviny polské, ze čtvrtiny české, zbytek uváděl původ německý či židovský. Dalším „obyvatelem“ Těšínska byla rozsáhlá ložiska černého uhlí, před první světovou válkou se tu otevíral jeden důl za druhým. Navíc tudy vedla bohumínsko-košická dráha, klíčová pro spojení se Slovenskem.

Šnejdárek versus Latinik
Ve Varšavě nicméně nepočkali na mírovou konferenci v Paříži (ta začala 19. ledna 1919) a již v listopadu 1918 celé Těšínsko obsadili a hned tu začali připravovat volby do polského parlamentu – Sejmu.

Československá pozice byla složitá. Improvizovaná armáda se lepila z rakousko-uherských navrátilců a legionářů z Francie a dále ze sokolských a dobrovolnických formací. Na scéně ještě mohli být italští legionáři, ti přispěchali o síle dvou divizí, ovšem byli převeleni na potřebnější bojiště, na jižní Slovensko, kde se zažehl územní spor s Maďarskem.

Ministerstvo obrany ČSR s vojenskou akcí vyčkávalo, vyprovokovalo ji až vyhlášení polských voleb na 25. ledna 1919. Šest dnů předem přišel rozkaz k vojenskému obsazení polského Těšínska, velením byl pověřen podplukovník Josef Šnejdárek, legionář z Francie, hrdina z druhé bitvy na Marně. Později do svých memoárů zaznamenal: „Přijeli jsme do Těšínského zámku, kde byl polský štáb a kde se konala zásadní schůze.“ Češi rozrazili dveře, rozmluva ale byla krátká. „Těšínsko nevyklidíme a budeme se bránit do poslední kapky krve,“ odsekl velitel polských těšínským sil, generál Franciszek Ksawery Latinik. Začala sedmidenní válka.

Diplomatický nátlak z Paříže
Síla Čechoslováků nebyla závratná, čítala osm praporů, asi 4000 mužů. Poláci však početně strádali ještě víc, jejich čerstvě nabytou nezávislost totiž začala 12. ledna od východu ohrožovat sovětská armáda (polsko-sovětská válka trvala dva roky, Polsko svou celistvost uhájilo). Těšínsko bylo ve srovnání s tím druhořadé – velitel Šnejdárek si jistě nestěžoval.

Boje konečně propukly po poledni 23. ledna 1919 a rychle postupovaly vpřed, do 26. ledna jsme hladce získali Bohumín a Ostravu, za citelných ztrát dobyli Karvinou. Těšín byl osvobozen 27. ledna. Bezmocní Poláci ustoupili až za řeku Vislu a 30. ledna měl Šnejdárek na dosah město Skočov, k jeho dobytí však nedošlo, a to na diplomatický nátlak z Paříže. Prezident Masaryk sice oponoval, horoval pro zisk celého Těšínského knížectví, leč Edvard Beneš, vedoucí československé delegace na mírové konferenci, rozhodl ve jménu budování dobrých vztahů s velmocemi.

O rozuzlení sedmidenní války o Těšínsko a vytyčení hranic, dodnes platných, se tak postarala mezinárodní arbitráž. Ta Československu přiznala ostravsko-karvinský uhelný revír s přilehlými polsky mluvícími městy, zemi zůstala i bohumínsko-košická dráha.

Válečné běsy a dovětek
V Polácích ovšem ulpěla chuť na odplatu. V předvečer druhé světové války, 2. října 1938, pouhé tři dny po Mnichovu, obsadili část českého Těšínska včetně Českého Těšína, Karviné a Třince. Z nabytého území se Polsko radovalo jen necelý rok, do vpádu Hitlerových vojsk.

Po druhé světové válce již otázka Těšínska nebyla aktuální, i na popud Sovětského svazu. Případ československo-polských hranic potichu uzavřela bilaterální smlouva z roku 1958.

Praha získala kousky Německa a Rakouska Po první světové válce se československé diplomacii podařily i zajímavé územní zisky, jsou platné dodnes. K Československu bylo připojeno Hlučínsko, území mezi Ostravou a Opavou, které od 18. století patřilo k Německu. Zdejší obyvatelé sami sebe nazývali Moravci – mluvili sice česky, ale mysleli jako Němci. Proto – když na Hlučínsko 4. února 1920 přišla československá armáda území zabrat – vojáky nikdo příliš nevítal. K republice byla připojena ještě oblast jihomoravského Valticka a jihočeského Vitorazska, které se rozkládá kolem Českých Velenic. Obě území byla téměř osm století součástí Dolních Rakous. K českým zemím taktéž připadl nepatrný cíp u soutoku Dyje a Moravy, takzvaný Dyjský trojúhelník. Zajímavým případem je území Kladska (nyní polského), kde po staletí žila početná česká menšina. Československo setrvale žádalo jeho přičlenění, bylo za to dokonce ochotno vzdát se ve prospěch Německa chebského výběžku. Diplomatické snahy však selhaly, neúspěch představoval pro Prahu značné zklamání.