„Ke konci letošního roku nám přišlo kolem 3,5 tisíce výpovědí a každý den přicházejí další. Kdybychom dnes zastavili sběr výpovědí a vydávali jeden příběh denně, trvalo by nám dalších šest let je všechny zveřejnit,“ konstatuje iniciativa.
Proč to nenahlásili?
Drtivá většina obětí sexualizovaného násilí se ale nesvěří. Projekt Proč jsme to nenahlásily*i se v nedávném výzkumu zabýval otázkami, proč tomu tak je. „Na oběti je kladen tlak k nahlášení ze všech stran společnosti, na cestě ke spravedlnosti musí ale čelit nespočtu překážek, a to jak praktických, tak psychologických, které souvisí s genderovým nastavením naší společnosti,“ vysvětluje iniciativa.
Prostřednictvím kvalitativní analýzy 1019 anonymních výpovědí se projekt pokusil přiblížit k odpovědi, proč násilí nenahlašují.
„Výpovědi se rozdělily do pěti mechanismů, tedy důvodů nenahlašování případů sexualizovaného násilí. Ve všech kategoriích byly rovněž rozpoznány tři situace, pro něž jsou specifické různé způsoby reprodukování i řešení zmíněného násilí. Jde o zneužívání v dětství, sexualizované násilí v dospívání a násilí v dlouhodobých partnerských vztazích.
Pět nejčastějších důvodů
Prvním mechanismem je normalizace sexualizovaného násilí. Ta vede k tendenci neidentifikovat zkušenost jako násilí. Opírá se především o bagatelizaci ze strany okolí i společnosti a všudypřítomné mýty o znásilnění jako základní principy při jeho normalizaci. „Vždycky mě učili, že znásilnění vypadá tak, že na vás v temné uličce vyskočí cizí člověk a strčí ho do vás. Koupili mi pepřák, měla jsem dva kurzy sebeobrany, ale nikdo mě nenaučil, jak se bránit tam, kde to bylo doopravdy potřeba,“ svěřila se jedna z obětí.
Druhým mechanismem je takzvaná mocenská asymetrie, mizogynie a genderová nerovnost, která upevňuje pachatelovu nadřazenou pozici, díky níž může oběť zpochybňovat v jejím prožívání, manipulovat jí či ji zastrašovat. A to přímo, explicitně či skrze implicitní společenské struktury a hierarchie. Na otázku, proč případ nenahlásila, jedna z obětí odpověděla: „Protože to byl můj otec a mně bylo deset. Hrozil mi dětským domovem, pokud bych to někomu řekla.“
Třetím mechanismem je (sebe)obviňování, které se vyznačuje předáváním odpovědnosti za násilí na oběť okolím, pachatelem i přeživší samotnou. Pachatel tímto způsobem může jednat zcela záměrně a strategicky za účelem sebeobhajoby či vyhnutí se následkům svých činů. „Sebeobviňování popisujeme jako zvnitřněný princip obviňování oběti. S obviňováním se však přeživší setkávají také u širšího okolí, společnosti i zástupců orgánů veřejné moci,“ líčí projekt Proč jsme to nenahlásily*i ve výzkumné zprávě.
Čtvrtým mechanismem je ochrana a zachování stability, která zdůrazňuje nadřazenou pozici pachatele, jeho ochranu na úkor oběti a nefunkčnost trestněprávního systému. „Z výpovědí vyplývá, že nahlášení je pro přeživší hlubokým zásahem do života a kvůli mechanismům popsaným výše může být bezprostředním ohrožením na mnoha rovinách – rodinné, společenské, existenční,“ míní iniciativa.
Přeživší v mnoha případech situaci na svůj úkor neřeší a sexualizované násilí nenahlašují za účelem ochrany nejbližších i komunitních vztahů, které pro ně stále mohou představovat jednu ze základních životních jistot. K nenahlašování mohou být často tlačeny i okolím či přímo pachatelem.
Pátým mechanismem je takzvaná nefunkčnost trestněprávního systému, která je manifestací i zdrojem zmíněných mechanismů. Přeživší často dochází k závěru, že by jim policie nevěřila, že by to bylo slovo proti slovu, nebo nemají dostatek informací, proč a jak vlastně čin nahlásit. „Vidíme zde, že problematika častého výskytu sexualizovaného násilí a jeho nenahlašování není izolovaná, ale podílí se na ní mnoho společenských institucí i procesů, včetně orgánů veřejné moci a orgánů činných v trestním řízení. Vnímání násilí tímto komplexním způsobem je pro jeho řešení zcela zásadní,“ píše projekt ve výzkumné zprávě.
Přeživší si tak mnohdy neuvědomují, že na nich bylo sexualizované násilí spácháno, a s negativními dopady události se potýkají sami. Vzhledem ke kultuře znásilnění mají oběti strach svěřit se či událost nahlásit a uchylují se k okolím podporovanému sebeobviňování, omlouvání pachatele, vytěsnění a dalším obranným reakcím. Pokud přeživší i tak překoná všechny zmíněné překážky, mnohdy zjistí, že nahlášení nepředstavuje ideální řešení situace a nedosáhne kýžené spravedlnosti, a to mnohdy právě kvůli povaze blízkého vztahu s pachatelem. Nahlášení vnímají jako další potenciálně traumatický zásah do života a duševního zdraví.
Výhledy do budoucna
S problémem se snaží pomalu hýbat i česká legislativa. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek tento týden předloží na jednání vlády změnu trestního zákoníku, podle níž má dojít k redefinici trestného činu znásilnění. Bude postavená na zásadě, že „ne znamená ne“.
Podle návrhu ministerstva se vychází z toho, že pokud je pohlavního styku osoba schopna, má jakkoli projevit svůj nesouhlas se sexuálním aktem. Má se za to, že normální člověk standardně dokáže dát nesouhlas najevo, ať již verbálně, nebo neverbálně, tedy gestem, zaujetím obranné pozice či pláčem.
Koncept „ne znamená ne“ uplatňuje například Dánsko, Belgie, Německo, Lucembursko, Švédsko a Lotyšsko.
Podle odborných výzkumů je v Česku každoročně spácháno přibližně 12 tisíc znásilnění, což v průměru znamená 34 případů denně. Policii je však každoročně ohlášeno jen okolo pěti procent. Znásilnění v Česku zažije každá desátá žena a každý třicátý muž.
