„Pekařina byla moje jasná volba už v patnácti letech,“ říká Stanislav Janíček, rodák z Kroměřížska, který teď žije v severních Čechách a je i chlebovým someliérem. Původně se hlásil na hotelovou školu, to byla móda, ale zájemců bylo přespříliš. Tak mu jeden pedagog u přijímaček navrhl, jestli by nechtěl zkusit pekařinu. Standa tomu propadl a řemesla se už nepustil.
Nejen pro svůj zápal pro tuhle branži se proto stal someliérem, který nedegustuje víno, ale je propagátorem chleba, svého oboru, ale i rohlíků, housek a všeho, co k této práci patří. Pekařina je práce pro hodně ranní ptáčata. Zakládat na těsto musejí pekaři časně, ještě před rozedněním. „Někdy je lepší ani nejít spát,“ říká s úsměvem Petr Křivka, předseda představenstva Svazu pekařů a cukrářů ČR.
Den chleba
|
Ráno, raníčko pekařka vstala... Nic pro nás
Což už pro mladé lidi, které by do svého oboru jako následovníky brali v pekárnách po celé zemi, moc není. „Ale těžko je hledáte i mezi zahraničními dělníky, ani těm se nechce dělat v době, kdy jiní ještě spí,“ posteskne si Křivka. Ve velkých automatizovaných pekárnách už sice přebírá práci leckdy zcela automatizovaná technika, ale jsou obavy, že za pár desítek let už nebude moc těch, kteří upletou housku a uválejí rohlík jako současní mistři.
Stanislav Janíček o tom ví své. Bývá často jako porotce nejen na soutěžích, ale je přítomný i u přijímaček nebo závěrečných zkoušek. „Ptám se studentů, kam chtějí po škole nastoupit, ať si řeknou, že jim bez problémů seženu místo kdekoli v republice,“ říká zkušený pekař a chlebový someliér.
Hlavní je mít glejt, slýchávají u zkoušek
Často ale slýchává odpověď, že jim jde především o „glejt“, mít papír, maturitní vysvědčení a pak hurá jinam. „Z mého ročníku jsme zůstali v oboru čtyři, možná pět. Jeden spolužák má dokonce autoservis,“ přiznává Stanislav Janíček.
Naštěstí naráží i na lepší osudy. Jeden z jeho studentů převzal pekárnu po otci, úspěšně ji vede a rozvíjí a daří se mu.
