Touha lidí po návykových látkách tu byla, jest a bude. Stejně jako lidé nepřestanou krást a lhát a zabíjet se. Stát se sice navenek tváří odmítavě, ale nejrůznějšími kroky spotřebu podporuje. Tu alkoholovou zvlášť.
Nejčastějším argumentem bývá, podobně jako u cigaret, že spotřební daň ze závislostí je významnou složkou státního rozpočtu i pro zdravotnictví a bez něho by lékařská péče zkolabovala. A že její výběr je mnohem vyšší než prostředky vynaložené na léčbu závislostí a nemocí z alkoholu a cigaret. V reálu ale dosahuje spotřební daň z alkoholu asi jedné desetiny toho, co je na léčbu alkoholismu a chorob s ním spojených potřeba.
„Jsem si stoprocentně jistý, že mezi zdravím Čechů a spotřební daní na alkohol je nulová souvislost. Bavme se o teorii závislosti,“ uvedl loni v rozhovoru pro Aktuálně.cz ministr zdravotnictví Vlastimil Válek a rozčilil tím nejen své stranické kolegy. Výrok padl v době, kdy se u nás již poněkolikáté debatovalo o zrušení nulové spotřební daně na tichá vína. Zastánci daňového odlehčení argumentují, že by naši vinaři přestali být konkurenceschopní s vinařskými státy v Evropě, které víno také tímto způsobem nedaní.
Využít alkohol k financování státní správy se kdysi pokusilo už Československo mezi světovými válkami. Stát začal na tehdejší Podkarpatskou Rus dodávat levný rum. Z každého prodaného litru měly jít čtyři koruny na státní úředníky v této oblasti. Jenže distributoři s levným rumem kšeftovali, a tak se konzumace pití zvýšila. V hlášení z roku 1921 do Prahy se píše, že „bylo vidět hrozné účinky na domorodém obyvatelstvu, muži, ženy i děti leželi po silnicích jako housenky...“.
Například jen Všeobecná zdravotní pojišťovna vynaložila v roce 2022 na léčbu alkoholiků kolem 840 milionů korun.
Měsíc nestačí
|
