Vím, neměla si to se mnou vždycky lehký. Ostatně asi jako každá máma s bouřlivým pubertálním synem. Byly doby, kdy to bylo fakt hustý, a přesto si tady pro mě pořád byla. Nikdy ses ke mně neotočila zády. I když byly časy, kdy jsem si tvojí lásky nevážil, byl k tobě šíleně kritickej a obviňoval tě, že můžeš za to, jak blbě mi v životě je.
Byly doby, kdy jsem od tebe chtěl být co nejdál, kdy jsem se cítil chytřejší než ty a věděl, jak bys měla nebo neměla žít. Promiň. Tím vším sis musela projít a stejně si nade mnou nikdy nezlomila hůl. Nevzdala si to se mnou. Všeho toho si hrozně moc vážím. Tebe si vážím.
Fakt. Čím jsem starší, tím víc se snažím vnímat to, co bylo a je hezké. Vzpomínám na všechny ty momenty, kdy jsme se smáli a hráli si. Kdy ses tak hrozně moc snažila, abych se měl dobře. Abych mohl žít lepší život, než si měla ty. Pamatuju si na ty noci, kdy jsem se jako malej klouček v našem obřím bytě bál a vlezl k tobě do postele a najednou všechen ten strach jako mávnutím kouzelnýho proutku zmizel.
Vlastně když se vracím zpátky, byla si kouzelná máma. Takovej pevnej bod v mým životě. Tvoje zvláštní a fascinující vnitřní síla a pevnost mi pomáhaly, abych i já v sobě mohl tuhle sílu a pevnost začít budovat. Bez tebe bych v životě neměl všechny ty úžasný a krásný lidi a věci, které mám. Svou ženu a syna. Nikdy bych se nestal tím mužem, kterým dneska jsem.
Díky. Mám tě rád.
