Jako hubený introvertní kluk malého vzrůstu byl pro dětské tyrany na základní škole snadnou kořistí. Šikanátoři na něj útočili fyzicky i psychicky. „Často jsem se setkával s odsuzujícími pohledy a poznámkami na to, jak vypadám. Dobírali si mě třeba kvůli kruhům pod očima,“ popisuje Dobrovič takzvaný bodyshaming, tedy formu ponižování či kritiky člověka na základě jeho fyzického vzhledu. „V té době jsem se neuměl nijak bránit. Částečně jsem se svěřoval rodičům, kteří se mi snažili pomoct, ale ostatní spolužáci o tom nic nevěděli,“ říká Dobrovič. Čím více útoků na svou osobu zažíval, tím více se uzavíral do sebe. Útěchu nacházel právě v hudbě, kterou miloval odmalička. V tomto křehkém dětském období ho však ani nenapadlo, že by mohla být také způsobem, jak pomoci ostatním.
Zlomovým momentem pro něj bylo rozhodnutí přejít na osmileté gymnázium. „Koncem páté třídy jsem několikrát sebral odvahu se postavit některým klukům, kteří mi ubližovali. Vnitřní sílu mi dávalo vědomí, že z tohoto kolektivu brzy odejdu,“ vzpomíná.
Na gymnáziu začal s čistým štítem a po pěti letech útrap jeho šikana skončila. „Ačkoli jsem tyrany pomyslně nechal za sebou a už se se šikanou od té doby nesetkal, trvalo mi skoro deset let, než se mi povedlo nalézt ztracené sebevědomí.“ popisuje Dobrovič.
Do skládání prvních textů a melodií se pustil v devatenácti letech. „Během nalézání důvěry v sebe sama mi došlo, že v tom nejsem sám. A tím, že budu svůj příběh a prožitky sdílet, můžu pomoct někomu, kdo prožívá stejné nepříjemné situace,“ vysvětluje mladý hudebník. S prvními autorskými písněmi přišlo i uvědomění, že se nenechá prožitým utrpením déle definovat a tyto zkušenosti otočí ve vlastní sílu.
Svou tvorbu by mladý hudebník popsal jako niternou výpověď o všem, co jej kdysi trápilo, co mu působilo bolest, ale i dělalo radost. V textech proto často zazní třeba témata odsuzování, závislostí, lží nebo právě hledání sebevědomí. „Chci být autentický, na nic si nehrát. Proto jsem se rozhodl, že v textech nebudu lhát a ani nebudu kvůli někomu měnit svůj vzhled. Tohle jsem prostě já,“ říká Dobrovič a doufá, že svou hudební výpovědí ukáže dalším lidem, kteří si prošli šikanou, že ji mohou zvládnout a mohou si pošramocené sebevědomí opět napravit.
„Všem, kteří si prochází jakoukoli formou šikany, bych poradil, aby se s tím svěřili někomu, kdo je vyslechne a pomůže jim nalézt nějakou cestu ven. Je důležité vědět, že v tom nejsou sami,“ říká. Rodiče by podle něj měli doma vytvářet dostatečně přijímající a bezpečné prostředí na to, aby jim děti věřily a mohly se beze strachu svěřit. „Povídejte si se svými dětmi, ale do ničeho je netlačte, dokud to není nezbytně nutné. Aby si šikanované děti řekly o pomoc, musí často sebrat velkou dávku odvahy. Nenuťte je, aby vám řekly, co se děje, už tak jsou ze strany tyranů pod velkým tlakem. Pokud jim nabídnete otevřenou náruč, o pomoc pak dokáží požádat samy,“ radí Dobrovič.
