Je pátek dopoledne. Sluníčko spíš pálí, než hřeje. A to je do léta ještě daleko. Před kavárnou Periferie Cafe nesedím zdaleka sám. Na mém stolečku voní flat white. Slečna, která právě vyšla ze dveří kavárny, si mlsně nese jedno orosené z proseckého pivovaru Beznoska. Uvnitř kavárny zase právě docinkaly příbory. Zdejší omeleta je vyhlášená.
Braník je od centra už docela daleko. Dalo by se říct na periferii. Však to připomíná i název kavárny. Místo má ve své gastromapě i Lukáš Hejlík. „Z Periferie se stalo místo, které mají lidi z té čtvrti rádi. Kam chodí s dětmi, chodí tam mladí studenti, chodí tam střední generace na pivo,“ chválil podnik Hejlík.
Můžete tu odpočívat, povídat si nebo pracovat. Mají tu i dětský koutek.
Já mám dopito a přesouvám se dál. Tam, kde dříve býval hostinec U Bláhů, beru za kliku a jsem rázem v Řecku. Bílá střídá modrou na stěnách i na ubrusech. Ruku mi tiskne veselý chlapík. Do Česka se ale Radosław Adam Kleczaj dostal za neveselých okolností. Jeho žena Margarita potřebovala transplantaci ledvin. Dočetli se, že nejlepší péče v celé Evropě se jí dostane v českém Institutu klinické a experimentální medicíny. Před čtyřmi lety se proto vydali do Česka. Aby vše dopadlo co nejlépe, měla pacientka zůstat pár let na pozorování „někde poblíž“. Její manžel, vyučený kuchař, se k situaci postavil čelem a začal tu provozovat restauraci. Nejprve v Písku. Pandemie mu ale udělala čáru přes rozpočet, proto se rozhodl zkusit své štěstí v Praze.
„Zleva moře, zprava moře a hodně slunce, tak to vypadá v krétské Ierapetře,“ vypráví Kleczaj, když vysvětluje, odkud mu kamarád dováží rajčata, okurky či lilek. Z Kréty jsou také ryby a mořské plody. Ty mu sem vozí dvakrát do měsíce. Mimochodem, pokud vám přijde, že Kleczaj není typické řecké jméno, máte pravdu. Maminka usměvavého sympaťáka je z Polska. Pokud do Taverny Margarita zajdete, nejspíš se s panem vedoucím setkáte, pravidelně chodí mezi hosty a vyptává se, jak jim chutná. Pozornému čtenáři neunikla ani shoda názvu podniku s jménem ženy. Hádáte správně. Je to na její počest. Také Margaritu tu potkáte. S úsměvem vás obslouží. Ještě před jídlem vám dá na stůl i papírový ubrus. „Je to řecká tradice,“ vysvětluje paní šéfová.
Na oběd sem chodí méně lidí, frmol je tu večer. I když v řecké taverně ve skutečnosti nic jako frmol neexistuje. Sem totiž lidé chodí se na chvíli zastavit. V tavernách plyne čas pomalu. Jídlo vám sice donesou za chvíli, vy si ho ale máte v klidu vychutnat. Pan majitel ho vařil srdcem, aby chutnalo stejně tak, jako kdyby ho udělala jeho řecká babička. Zkuste třeba musaku nebo jehněčí připravené na tradiční krétský způsob – s hovězím dušeným na víně a s bešamelem.
„Máme tu i moře,“ ukazuje k nedaleké Vltavě veselý Kleczaj. „Přijďte k nám, v pátek 19. května tu bude také živá řecká hudba,“ zve k návštěvě. To už se ale loučíme. Na dobrotu jdu jen o dvoje dveře vedle.
Zmrzlinárna má pobočky také v Kutné Hoře a v Nymburku. Pokud nemáte chuť na ledovou pochoutku, dejte si koláč nebo kafe.
Zmrzlinárna Braník je fenomén. Sídlí ve stejném domě jako taverna. Jeho původní majitel, pan Bláha, byl vizionář. Dům postavil na osamělé parcele. Důkazem je černobílá fotka na stěně. Braník tehdy vypadal úplně jinak. Nedaleko stávaly významné lázně. Se zmrzlinou v ruce a se sluncem nad hlavou si chvíli i jako lázeňský host připadám. Na jazyku mi ale něco nehraje. Trochu jsem experimentoval. Vybral jsem si totiž méně tradiční příchuť. Vanilkovou se slivovicí a rozinkami. Po prvním šoku ale musím uznat, že je to dobrota. Zmrzlinárna nabízí stabilně osmnáct druhů ručně vyráběné zmrzliny a každý týden mění tři až čtyři speciály. Kromě té se slivovicí měli minulý pátek také citronovou se sušenkami a čokoládovou se slanými ořechy. „Nejvíc jede ale pistáciová,“ uzavírá mou návštěvu milá slečna za pultem a já kráčím k místní legendě.
Chuť slivovice přebíjím braníkem. Sedím na zahrádce nádražky a hledím na bývalý pivovar. Nový investor neorenesanční areál dává do pucu. Sídlí tu několik firem a relativně nově také taneční škola. Braník už tu dávno nevaří. V jedné z budov se přece jen ale pivo dělá. Už před lety tu přistál Pivovar Moucha. To jsem odbočil...
Branická nádražka má příjemnou zahrádku. Hodně místa je ale i uvnitř.
Branická nádražka má jméno. Výchozí bod pražských trampů si drží atmosféru let minulých. Čas se tu zastavil tak nějak hezky. Vyhlášený je podnik hlavně jídlem. V pátek tu měli třeba koprovku, obalovaný hermelín nebo borůvkové knedlíky. Všechna jídla za 149 korun. Navíc chlapské porce! Já jsem tu ale kvůli pivu.
Braník je prostě braník. Někdo ho rád má. Jiný ne. Já si pochutnal. Pecka je i cena. Nebo vy snad víte o nějaké jiné hospodě v Praze, kde stojí pivo pod 30 korun? Desítka je za 29 kaček, jedenáctka za 31.
