V malebné vesničce Krásnohorská Dlhá Lúka v oblasti Gemeru funguje sedmnáct let místní sdružení řemeslníků. Aby měli kde vyučovat lidová řemesla, otevřeli vlastní dům, ve kterém vyrábí nejen panenky ze šustí, ale také pletou košíky či dělají keramiku.
Naší skupinky se ujal lektor lidových řemesel Béla Rigó. Vzhledem k tomu, že výrobu také vyučuje na škole, moc nás nešetřil. Rozhodl, že budeme vyrábět andělíčka, prý je nejjednodušší. Ano, taky se nám to tak zdálo, když jsme to viděli. Usušené kukuřičné listy jsou namočené ve vodě, aby změkly a lépe se s nimi pracovalo. Na hlavičku jsme si připravili několik úzkých pruhů, které jsme smotali do sebe, až se zkroutily, poté jsme je přetáhli větším a širším listem a převázali provázkem. Torzu ještě z dalšího listu uděláme šátek přes hlavu a dopředu vložíme nadrolený provázek jako vlasy.
„Jde vám to pěkně,“ říká mi Béla. Mokré listy však prostě kloužou, ačkoli se i protáhlé listy složené na zádech naznačující křídla snažím uchytit podle návodu, tentokrát už mi to neprojde. „Tak to už moc hezké nemáte,“ směje se mi. Zase je pravda, že u stolu jsme se sešli samí snaživí a nechceme, aby nám Béla pomáhal, a vše si opravujeme sami. A u toho povídáme a smějeme se. Takhle nějak si představuji, že to za starých časů vypadalo – ženy se sešly u jednoho stolu, tvořily a u toho si povídaly, vedle nich praskal krb a něco dobrého popíjely. Sice po výsledném převázání dalšího listu zespoda, aby měl andělíček roucho, uznávám, že tvar sukně je poněkud netradiční, ale zase – nepravidelné střihy letí, ne? Béla nám následně ukazuje své mistrovství a přináší některé své výrobky.
Je to neskutečné a je dobře, že takové tradice přežívají. Než andělíčky uložíme, musí pořádně vyschnout. Po příjezdu domů toho svého dávám kamarádce, která byla zrovna v nemocnici.
