Některé slavné pivnice jsou spíš základnou místních, jinde potkáte i turisty. Jedno má náš výběr společné: plzeň na čepu. Šest hospod jsme obešli za dva dny. Nejprve jsme prozkoumali pravý břeh Vltavy.
Jelínkova plzeňská pivnice
Jsou čtyři odpoledne, všední den, a už je tu plno. Chytáme dvě poslední místa a sedáme si k panu Františkovi. „Že tu stojí pivo 67 korun? No a co! Však je dobrý,“ usmívá se osmdesátiletý rodák z Kroměříže. Do Prahy přišel na vysokou školu a už tu zůstal.
Talián je neuzená vařená klobáska. Jelínkova plzeňská pivnice nabízí 100 gramů za 60 korun.
Pivnice v domě nedaleko Máje funguje už přes sto let. Rád si tu pivo dal například i Jaroslav Hašek. Cash only hospůdka má dodnes atmosféru sousedského výčepu. Mezi místními ale sedí i turisté. Místo je vyhlášené. A to třeba i díky zdejšímu taliánu. Sotva jsme baštu za 72 korun dojedli, už zvedáme kotvy. Uvolníme alespoň místo pro další žíznivce. Cestou ke dveřím se vyhýbáme servírce, dáma má v každé ruce čtyři kousky. Pěna cestou kape na podlahu. Je tu frmol, v malé hospůdce to příjemně bzučí.
U Zlatého tygra
Stejná písnička, tedy hospodský šum, hraje i U Zlatého tygra. Stejné je to i s místem. Je sotva pět a volný stůl nemají. Na pár chvil nás adoptuje starší pár. Na lístku jim tančí deset čárek, naše společnost jim nevadí. Mlsně hledíme k pípě, kde se odehrává symfonie. Pan výčepní nejprve pěnou obkrouží vnitřní stěnu sklenice a už to zlato teče.
Plzeň U Zlatého tygra stojí 68 korun.
Cink a na zdraví. Když zakláníme hlavu, prohlížíme si z fotografie těch, kteří tu pili před námi. Havel, Clinton, Merkelová. Stěny jsou učebnicí dějepisu 20. století. A vlastně i literatury. Však se na nás směje i Bohumil Hrabal. Pivnice je v domě už od roku 1864, nás ale zajímají jiná čísla. Ta na lístku. Plzeň za 68 korun, utopenec nebo tlačenka za 85 a turek za 25 kaček.
Zvláštní míraPři putování legendárními pražskými pivnicemi nás zaujaly míry z cedulí. Někde totiž nabízejí „jen“ 0,48 litru piva, jinde dokonce 0,47 litru. Nebojte ale, že tu dostanete o fous menší pivo. Podivné číslo mají podniky v nápojovém lístku totiž údajně kvůli tomu, že má Česká obchodní inspekce nulovou toleranci a ne vždy se povede načepovat přesně půllitr. Inspektoři deníku Metro tak přísní nejsou. Míra byla podle nás vždy víc než v pořádku. |
Je tu příjemně a vůbec nevadí, že pingl občas někoho pokárá. Třeba za sklenici mimo tácek. Na place tu krouží samí zkušení bardi. Však natřískaná hospoda potřebuje mistry řemesla.
Když odcházíme, naposled se ohlédneme. Do oka nám padne stůl uprostřed pivnice. I tady sedí zkušenosti. Všichni u stolu mají šedivé vlasy (nebo žádné), všichni se dobře baví. Tahle parta se tu evidentně schází už dlouho. Trochu jim závidíme.
Restaurace U Pinkasů
Expedici končíme v místě, které má z dnešní trojice asi nejslavnější jméno. Restaurace U Pinkasů je prvním místem v Praze, kde se začal čepovat plzeňský Prazdroj. Stalo se tak v roce 1843. Od té doby se leccos změnilo. Třeba cena. Za pivo dáte 79 korun.
Není tu takový šrumec jako v našich předešlých zastávkách, ale o to větší má tohle místo genius loci. Však sem na dobrou plzeň pravidelně chodili třeba pánové Palacký, Rieger, Jungmann.
Restaurace U Pinkasů se nachází na Novém Městě. Jako na prvním místě v Praze se zde začal čepovat plzeňský Prazdroj, a to již v roce 1843.
Kromě atmosféry vás do kolen dostane i zdejší zahrádka. Prostor u paty chrámu Panny Marie Sněžné má vyhlášenou „gotickou klimatizaci“. Škoda že jsme tu v prosinci!
Na levý břeh Vltavy se vydáváme ve středu. Točit se budeme kolem Malostranského náměstí.
U Hrocha
Ještě neodbila pátá a my už máme U Hrocha problém sehnat židli. Plzeň za 54 korun si dáváme na stojáka. Ačkoliv hospoda funguje teprve od roku 1994, je brána jako tradiční pražská pivnice. Historie na vás dýchne i kvůli krásným klenbám (i popraskané omítce).
U Hrocha se zastaví i cizinci. Tento Angličan ocenil atmosféru i ceny.
Podnik, kde se platí jen hotově, najdete nedaleko sněmovny. Také proto tu občas potkáte u piva i politiky. My na ně štěstí neměli. Do řeči jsme se ale dali s turistou z Anglie. Hůř jsme mu však rozuměli. Možná za to mohl britský přízvuk, možná české pivo. Každopádně Hrocha chválil za atmosféru i ceny.
Malostranská beseda
Ve druhé dnešní zastávce místo u stolu v pohodě seženeme. Však je Malostranská beseda o dost větší. Je to zatím první podnik, kde hraje rádio. Jiné je to i s menu. Jídelní lístek mají také v angličtině. Výběr je široký. K plzni za 69 korun si ještě dopřáváme pět klobásek s křenem a hořčicí za 139 kaček.
Malostranská beseda je bývalá Malostranská radnice.
Nejsme jediní, kdo přišel na jedno. Vedle sedící starší pán si poručil čochtana. „Blonďák bez čepice“, jak zde pivu takřka bez pěny říkají, se ve sklenici dlouho neohřál.
Restaurace od nás dostává body i za historii. Budova, která je nyní společenským centrem Malé Strany, totiž původně sloužila jako radnice. Až sem zajdete na pivo, místo si pořádně prohlédněte. Je totiž také národní kulturní památkou.
U Glaubiců
Historie hraje prim i za rohem. Naší poslední zastávkou je restaurace U Glaubiců. Již v roce 1520 byl v domě založen pivovar a otevřena pivnice. V roce 1665 zakoupil budovu Bartoloměj Glaubic a založil tu restauraci, která se během staletí stala vyhlášeným podnikem, kde se scházela veřejnost, politici i šlechta.
U Glaubiců je pohoda.
Kromě historie se podnik může chlubit i cenou. U Glaubiců totiž seženete nejlevnější plzeň v centru. Na pivo za 49 korun sem chodí místní, ale i turisté. Důkazem je angličtina, kterou číšníci odmítají jednoho zákazníka za druhým. Je čas večeří a je tu plno. Skupinka turistů chce popít za každou cenu a pivo si objednává na zahrádku. Vůbec jim nevadí, že jsou jen dva stupně nad nulou.
